O projektu

A to jsi všechno udělal sám?!? zeptala se mě – napůl překvapeně a napůl obdivně – šestnáctiletá studentka gymnázia, jenom když viděla náhled horní části úplně první verze hlavní stránky.

Ano, přestože sama má s nejpokročilejšími digitálními nástroji své zkušenosti, tohle je něco, co bylo ještě před pár měsíci nepředstavitelné pro mnoho z nás – především proto, že to ještě ani nebylo dost dobře možné. Postavit si od píky svůj vlastní responzivní web se spoustou interaktivních prvků? Někteří z vás vědí, že jsem kdysi koketoval s informatikou – ale nenechte se mýlit, nic takového jsem se neučil a tím pádem to dodnes vůbec neumím.

Nejmladší generace inteligentních jazykových modelů, která spatřila světlo světa v posledních měsících, ne-li jen týdnech, ovšem dokáže něco, čemu říkám na počkání vyrobit virtuální hodinky s vodotryskem: Chceš je? A má v nich tryskat obyčejná voda, když to jednou je ten vodotrysk, nebo do nich raději dáme fontánu s horkou čokoládou? A neměly by být celé ze zlata a obsypané brilianty? – Takže mi dej pět minut – a tady je máš i s vitrínou.

(Jestli teď máte neodolatelné nutkání takový zázrak vidět a přijde vám na to vhodná chvíle, můžete kliknout sem.)

Ale dost marnotratnosti, chtěl jsem vám jenom názorně ukázat, jak zhruba pod mýma rukama vznikal tento projekt, aniž bych musel napsat řádek kódu – jenom jsem si běžnou českou řečí vymýšlel, co bych ještě všechno nechtěl. Prozkoumal jsem tak spoustu slepých uliček a vytvořil si řadu úžasných jednorázových pomůcek, za které by ještě před pár lety chtěli programátoři můj týdenní příjem a které jsem často stejně ani nevyužil, protože jsem na to nakonec šel jinudy.

Takže pokud jste se na začátku ptali, proč jsem při této práci používal nejvýkonnější umělou inteligenci, tak už chápete, že jinak bych to jistojistě nedokázal.

A i kdybych se to nakrásně postaru všechno nejdříve naučil a pak dva až tři roky na plný úvazek pročítal a sledoval archivy, pořád by to nebylo ono. Zkrátka už by to oproti dnešním možnostem zadrhávalo, jako byste letos v létě jeli na týden do Egypta dostavníkem.

Potom je tu ale prozaičtější důvod: bez přičinění AI bych tento nápad nejspíš vůbec nedostal. Když jsem se k chytrému chatu po delší odmlce letos v březnu vrátil, vytvořil jsem si v prvních dnech jakousi vlastní školu – říkám jí Akademie 2030, zkrátka vzdělávací modul šitý mně na míru, rozumějte, aby byl ten e-lektor ke mně laskavý a nebyl příliš rychlý a náročný. A brzy jsem zjistil, že funguje naprosto univerzálně – a že místo základů nudné teorie politické geografie si můžu zadat užší, záživnější a praktičtější téma. Třeba jak co nejlépe přežít příštích pět let.

Konečně jsem díky své akademii pochopil třeba válku ve Vietnamu. Jak mohlo vzniknout monstrum jako Sovětský svaz. Nebo proč šli Íránci před půl stoletím poněkud proti směru dějin.

A přibývalo témat, při nichž jsem se tu více, tu méně dotýkal událostí z 11. září. Muslimský svět. Dny s velkým D. Slavné fotografie.

Ukázalo se, že toho o onom soudném dni za ta léta nosím v hlavě velkou spoustu – ale že když se to všechno propojí, vznikají nové a nové úhly pohledu. A že konečně můžu nějak smysluplně využít svůj neustálý, otravný overthinking.

A tak se postupně rodila Vteřina století. Projekt o dni, jehož výkladem by se podle mě mělo začít při výuce dějin. Po rychlém orientačním průletu dvacátým stoletím, samozřejmě. Protože jsem přesvědčen, že pro chápání 21. století je nejdůležitější rozumět právě 11. září. Ne proto, že by bez něj vypadalo posledních 25 let úplně jinak. Ale především proto, že se na tom jednom dni dá ukázat snad všechno, na co si vzpomenete.

Jelikož vlastní nemám, chci tento počin v první řadě věnovat čtyřem dětem, které jsou mi úplně nejbližší: Terezce, Kubíčkovi, Lauře a Kristiánovi. Aby díky němu snad o trochu lépe rozuměli světu okolo sebe.

V druhém sledu ji věnuji svým dvěma školám, které mě naučily se především pořádně rozhlížet a nad věcmi přemýšlet: Wichterlovu gymnáziu v Ostravě-Porubě (za nás to byl ještě Velký exil), na němž jsem díky neuvěřitelnému životnímu jackpotu hned napoprvé odmaturoval, a Vyšší odborné škole publicistiky, jejímž sice nejsem absolventem, ale která mi za tři roky dala naprosto skvělou nástavbu předchozí mediální praxe.

A do třetice Vteřinu věnuji všem osvíceným učitelům dějepisu, mediální výchovy a angličtiny a všem jejich žákům a studentům.

Teď už se ale pusťte do přínosnějšího čtení – a hlavně přemýšlení. A kdyby cokoliv, napište mi, jsem jedno velké oko! ;-)

Ondra Noskievič