Bujná představivost namísto vteřiny století
Rok 2001 pro mě nebyl bůhvíjakým životním zlomem. Až na to, že nás profesor Vavroš v hodině informatiky naučil používat e-mail. (Pamatuju si dodnes jeho slova: „Je to zdarma, ale odteď si budete muset hlídat, jestli vás třeba někdo nezve do kina!“) Facebook vznikl až o tři roky později a já se na něj připojil až těsně před 10. výročím 11. září (to je samozřejmě náhoda, souviselo to s mou velkou životní změnou).
Ale zpátky do prvního roku tisíciletí. Byl jsem mezi tercií a kvartou víceletého gymnázia a pořád se mi líbila jedna spolužačka, o které jsem věděl, že u ní nemám sebemenší šanci. A ano, začátkem toho letopočtu mi umřela prababička a v létě i babička z druhé strany, ale to není z dnešního pohledu nic neobvyklého.
11. září bylo tehdy úterý, tedy v podstatě začátek druhého školního týdne. Naše nová němčinářka – přibírali jsme druhý cizí jazyk – nám ohlásila první písemku z prvních slovíček, proto jsem tomu od návratu domů přikládal velkou váhu a ani jsem nevěnoval příliš pozornosti úplně první zachycené zmínce o událostech toho dne: to když jsem slyšel tátu, jak říká mámě, že při přejíždění mezi pracovišti zaslechl v rádiu, že letadlo z Prahy do Spojených států bylo nad Atlantikem obráceno zpátky do Evropy.
Bylo to neobvyklé, ale ponořen do slovíček jsem tomu nedával nějaký zvláštní význam. Ale ty divné věci pokračovaly: přišlo mi, že se spolu rodiče baví, jako by se zčistajasna ocitli v úplně jiném časoprostoru. Jenže ono to tak v podstatě bylo...
U večeře už jsem to nevydržel a zeptal se: „A co se teda vlastně stalo?“
Nato mi máma odpověděla: „No něco strašného. Teroristi v Americe unesli letadla (pamatuji si, že v té době se mluvilo až o dvanácti) a narazili s nimi do mrakodrapů. A ty pak spadly.“
Nevím proč, ale já si v tu chvíli představil dvoukilometrové věže. Jak se řítí na Manhattan. Šílená představa, kterou o několik minut později nepřekonal ani pohled na skutečné záběry druhého nárazu.
Sice jsem měl tu smůlu, že jsem vteřinu století neprožil naživo (jako novináře mě to nutně musí mrzet, nicméně lidsky jsem rozpolcen, zda bych o takovou vzpomínku vlastně stál), ale zato si držím ten unikát, že jsem nejdříve ze všeho viděl padat mrakodrapy ze dvou kilometrů. Ve své hlavě. Ty stokrát opakované záběry druhého nárazu už mi pak vůči tomu nepřišly tolik silné.
A myslím, že tu první písemku z německých slovíček jsme psali až ve čtvrtek 13. 9.
Tahle stránka je osobní vzpomínka autora; nejde o pokus nahradit skutečný faktografický výklad událostí. Navíc i tady platí riziko flashbulb memory.