Otázka č. 1
Opravdu to mohlo zvládnout devatenáct lidí – a jak se to vůbec mohlo stát?
Devatenáct únosců nebylo osamocenými strůjci celé komplikované operace. Byli jejími vykonavateli v letadlech. Za nimi stála al-Káida, která poskytla peníze, výcvik, logistiku, kontakty a několik let příprav.
Útočníci využili systém, který předpokládal tradiční únos letadla – tedy situaci, v níž únosci chtějí vyjednávat. Systém nebyl nastaven na scénář, v němž by únosci použili dopravní letadla jako řízenou zbraň. Bezpečnostní pravidla, zpravodajství, imigrační kontrola, letecké společnosti a úřady navíc fungovaly ve svých vlastních, oddělených „bublinách“.
Přesnější věta proto zní: devatenáct lidí neporazilo celý státní aparát světové supervelmoci. Dokázali však využít nespojených slabin velmi složitého systému.
Otázka č. 2
Jaký byl záměr – a kdo s ním přišel jako první?
Hotový plán nevznikl v hlavě jediného člověka. Důležitým předchůdcem byl Ramzí Júsuf, který se podílel na prvním útoku proti Světovému obchodnímu centru v roce 1993 a na plánu Bojinka. Ten počítal s útoky proti dopravním letadlům.
Júsufův příbuzný Chálid Šajch Muhammad potom rozvíjel myšlenku využít letadla jako zbraně. Podle jeho výpovědi, jak ji shrnuje Komise pro 11. září, předložil v roce 1996 vůdci al-Káidy Usámovi bin Ládinovi návrh na výcvik pilotů, kteří by s unesenými letadly narazili do budov ve Spojených státech. Komise uvádí, že vedení al-Káidy tento záměr schválilo na přelomu let 1998 a 1999.
Podle dostupných plánů nešlo pouze o hromadné zabíjení civilistů. Útok měl zasáhnout symboly americké ekonomické, vojenské a politické moci, přinést masovou publicitu a vyvolat obraz, který nebude možné ignorovat. V plánovaných scénářích se spojoval fyzický útok s propagandou a s očekáváním rozsáhlé americké reakce, která by mohla rozdmýchat konflikt uvnitř muslimského světa.
Dostupné podklady proto ukazují na souběh masové vraždy, symbolického násilí a politického divadla.
Otázka č. 3
Co věděly úřady – a mohl tomu někdo zabránit?
Americké úřady před 11. zářím pochopitelně nevěděly, kdy a kde přesně útok přijde. Měly však varování před velkou operací al-Káidy proti Spojeným státům a některé informace o hrozbě únosů. Neměly z nich ale poskládaný konkrétní obraz dne, místa ani způsobu útoku.
V létě 2001 se varovné informace hromadily. Zpravodajské služby zachytily zprávy o připravovaných útocích, FBI řešila podezřelé osoby napojené na letecký výcvik a existovaly informace o některých konkrétních lidech, kteří se později stali únosci. Problém nebyl v naprosté absenci varování. Problém spočíval v tom, že varovné útržky nebyly spojeny do smysluplného celku.
Komise pro 11. září popsala selhání jako kombinaci nedostatku představivosti, špatně nastavených pravomocí, pomalého sdílení informací a institucionální roztříštěnosti.
Mohl tomu někdo zabránit? Teoreticky ano – na více místech. Nemáme však důkaz, že jediný konkrétní krok by s jistotou zastavil celou operaci. Kontrafaktuální otázka proto není rozsudkem nad jediným úředníkem. Je nástrojem, který ukazuje, kde systém mohl fungovat jinak.
Otázka č. 4
Kdo útok viděl živě – a jak se obraz dostal během minut do světa?
Náraz prvního letadla do Severní věže v 8:46:40 EDT samozřejmě nebyl zachycen v přímém televizním přenosu, protože přišel naprosto náhle. První živé televizní záběry ukazovaly už hořící věž a stoupající kouř. Když v 9:03:11 EDT narazilo druhé letadlo do Jižní věže, kamery už scénu sledovaly, jejich signál postupně přejímaly četné světové stanice – a tento náraz tedy mohli diváci vidět živě. Řádově se počítají na miliony v různých částech světa.
Naživo pak televizní diváci sledovali také pád Jižní věže a později i té Severní. Útok na Pentagon se odehrál v době, kdy vysílání už ovládaly záběry z New Yorku. A ani čtvrté letadlo veřejnost v přímém televizním přenosu padat neviděla.
Obraz do zahraničí v roce 2001 distribuovaly především satelitní přenosy, mezinárodní zpravodajské agentury a existující vysílací okruhy. Redakční rutina umožnila, aby zahraniční stanice během několika minut přepnuly vlastní vysílání na sdílenou mimořádnou událost – aniž by kdokoli už mohl mít představu o jejím širším rámci.
Internet tehdy fungoval jako doplňkový informační kanál. Zpravodajské servery a některé lokální síťové spoje se přetížily, ale internet jako celek nespadl. Útok poškodil telekomunikační infrastrukturu v Dolním Manhattanu a výpadky mezinárodních spojení vedených přes New York tak dokonce zasáhly některé poskytovatele připojení v Evropě. Globálně ale síť sítí zůstala funkční.
Otázka č. 5
Proč druhý náraz prudce změnil význam dne – a má to v dějinách obdoby?
První náraz mohl být ještě vysvětlen jako tragická nehoda. Druhý náraz tuto možnost během jediné vteřiny zrušil. Najednou bylo zřejmé, že nejde o jednu katastrofu, ale o koordinovaný útok.
Právě tento okamžik proto označuji jako vteřinu století. Obraz předběhl slova. Televizní divák nejprve viděl událost, bez zpoždění a popisného zkreslení, ale teprve potom hledal její vysvětlení. Druhé letadlo nebylo jen dalším zásahem do budovy. Bylo okamžikem, kdy se jednotlivý obraz změnil ve sdílenou globální skutečnost.
Úplnou historickou obdobu nenajdeme. Atentát na Johna F. Kennedyho (1963) vytvořil společnou televizní zkušenost a výbuch raketoplánu Challenger (1986) byl sledován v přímém přenosu. Přistání Apolla 11 (1969) ukázalo, jak může televizní obraz sdružit obrovské publikum. 11. září však spojilo přímý přenos s útokem, nejistotou a postupným odhalováním celého rozsahu katastrofy.
Nešlo tedy o první historickou událost vysílanou živě. Byla však jedinečná tím, že při ní obraz současně ukazoval útok, jeho důsledky i proměnu dějinného významu.
Otázka č. 6
Existuje záběr prvního nárazu?
Ano. Nejznámější filmový záběr natočil dokumentarista Jules Naudet, který v tu chvíli sledoval rutinní zásah newyorských hasičů u úniku plynu. Kamera zachytila letoun, jeho přiblížení i náraz do Severní věže.
Tento záběr však nebyl odvysílán živě. Televize zveřejnily krátký výňatek dodatečně už v týdnu útoků; později se stal součástí dokumentu 9/11 z roku 2002. Kromě filmových záznamů existují také obrazové záznamy webové kamery Wolfganga Staehleho z Brooklynu, která zachytila přiblížení letadla a okamžik nárazu v sekvenci snímků.
Je proto potřeba rozlišovat dvě tvrzení. To, že záběr prvního nárazu neexistuje, je nesprávné. Stejně nesprávné je ale tvrzení, že první náraz viděl celý svět živě v televizi. Neviděl. Svět nejprve sledoval kouř a plameny. Teprve druhý náraz udělal z útoku veřejně čitelný příběh.
Otázka č. 7
Byl pád věží zamýšlený – a proč se zřítily?
Záměrné byly nárazy letadel. Není však doloženo, že by útočníci měli podrobný plán, jak zajistit úplný pád věží.
Technické vyšetřování Národního institutu pro standardy a technologie dospělo k závěru, že nárazy poškodily nosné sloupy a strhly část protipožární ochrany ocelových konstrukcí. Následné požáry oslabily podlaží a jejich nosníky se začaly prohýbat. Prohnuté konstrukce vtahovaly obvodové sloupy dovnitř, až došlo k místnímu selhání a následnému řetězovému zhroucení.
Ocel se nemusela roztavit. Stačilo, že při kombinaci nárazového poškození, požáru a deformace přestala konstrukce bezpečně přenášet zatížení. NIST ve svém vyšetřování nenašel důkazy výbuchů, řízené demolice ani zásahu raketou. Je však poctivé dodat, že technický model není přímým záznamem minulosti a že NIST neprováděl testy oceli na zbytky výbušnin nebo termitu.
Samostatný problém představuje budova WTC 7, která nebyla zasažena letadlem. Trosky z pádu Severní věže ji poškodily, podle NIST však její zhroucení iniciovaly dlouhotrvající nekontrolované požáry. Poškození vodovodního systému znemožnilo účinné hašení. Po několika hodinách došlo k progresivnímu zhroucení vnitřních částí budovy a následně jejího obvodu.
Nejpřesnější závěr zní: veřejně dostupné důkazy nepodporují tvrzení, že byl pád věží předem technicky naplánován. Existuje rozsáhlý soubor fyzických důkazů podporujících vysvětlení založené na nárazech, požárech a progresivním selhání konstrukce.
Otázka č. 8
Kam mířilo čtvrté letadlo – a proč Pentagon nebyl hlavním obrazem?
Let United Airlines 93 byl po únosu otočen směrem k Washingtonu. Přesný záměr se z dostupných důkazů určit nedá. Národní památník letu 93 uvádí jako nejpravděpodobnější cíl Kapitol; Komise pro 11. září připouští Kapitol nebo Bílý dům.
Cestující a členové posádky se po telefonátech s lidmi na zemi dozvěděli, co se stalo s ostatními letadly. Pokusili se únoscům odebrat kontrolu nad letadlem. Teroristé následně stroj nechali spadnout u Shanksville v Pensylvánii. Nad Washington letadlo nedoletělo, takže přesný záměr zůstal nezodpovězenou otázkou.
Pentagon byl zasažen v 9:37:46 EDT. Zpráva o tom však nebyla vytlačena z titulních stran středečních novin nějakým pozdějším rozhodnutím. Vznikla v obrazu dne až ve chvíli, když už mu dominoval New York zahalený v černém kouři. A pády budov pak tuto dominanci zpečetily.
Pentagon byl zásadním vojenským a symbolickým cílem. Z hlediska zpravodajské hodnoty se však ocitl v poli, které už ovládla vteřina století. To je rozdíl mezi významem události a jejím místem v editoriální hierarchii.
Otázka č. 9
Za jak dlouho bylo jasné, kdo za útokem stojí?
„Vyjasnění“ nepřišlo v jednom okamžiku.
Během několika hodin začal Federální úřad pro vyšetřování identifikovat devatenáct únosců. Vyšetřovatelé porovnávali jejich cestovní záznamy, letecké rezervace, víza, kontakty a vazby na osoby známé ze starších případů.
Podezření na al-Káidu vzniklo velmi rychle, protože odpovídalo předchozím varováním, způsobu provedení i dostupným zpravodajským informacím. Veřejné připsání odpovědnosti se však formovalo postupně. Prezident George W. Bush označil al-Káidu a Usámu bin Ládina za hlavní odpovědné již 20. září 2001. Později zveřejněný záznam bin Ládinových slov poskytl další důkaz o jeho znalosti a podpoře operace.
To však neznamená, že vyšetřovatelé znali od prvního dne všechny podrobnosti plánování.
Také je nesmírně důležité oddělit otázku skutečných strůjců útoku od pozdějších politických prohlášení. Stopy k tomu, kdo útok naplánoval a provedl, vedou k al-Káidě. Pozdější spojování 11. září s Irákem je samostatná politická otázka a není důkazem, že irácká vláda útok doopravdy naplánovala.
Otázka č. 10
Co po útoku na New York zůstalo – WTC, WTO, megatuny prachu?
Nejprve je třeba rozlišit dvě zkratky.
WTC znamená World Trade Center, tedy Světové obchodní centrum. Původní komplex byl zničen, ale samotný areál nezanikl. Později byl přestavěn a znovu se stal součástí newyorské městské struktury.
WTO znamená World Trade Organization, tedy Světová obchodní organizace. S útokem proti WTC se často plete jen kvůli podobnosti zkratek. WTO jako mezinárodní instituce nezanikla ani se v důsledku útoku právně nepřeměnila. Na ministerské konferenci WTO v Dauhá 14. listopadu 2001 přijaly členské státy takzvanou deklaraci z Dauhá. Týkala se širokého pracovního programu nových mnohostranných obchodních jednání – mimo jiné zemědělství, služeb, přístupu na trhy a pravidel světového obchodu. Se zničením WTC měla pouze časovou a tematickou souvislost: zatímco útok zničil newyorský komplex, WTO pokračovala v mezinárodní obchodní agendě.
Prachový mrak neměl jednu přesnou hranici. Bezprostředně po pádech pokryl velkou část Dolního Manhattanu. Mapování Agentury pro ochranu životního prostředí zaznamenalo usazeniny až k Canal Street a možné oblasti prachu v částech Brooklynu; kvůli omezenému obrazovému pokrytí však nešlo vymezit přesný vnější rozsah.
Otázka č. 11
Proč přežívají alternativní teorie – a mohlo by se to stát dnes?
Alternativní teorie přežívají z několika důvodů. Událost byla obrovská, technicky složitá a psychologicky nesnesitelná. Oficiální vyšetřování navíc skutečně obsahují mezery a omezení – například u předchozích zpravodajských selhání, výpovědí zadržovaných členů al-Káidy nebo technického modelování WTC 7.
Z toho ale neplyne, že všechny teorie mají stejnou váhu. Některá tvrzení lze ověřit nebo vyvrátit fyzickými důkazy. Jiná jsou formulována tak, že je každé jejich vyvrácení podezíráno z toho, že zakládá novou konspiraci. Taková teorie není jediným tvrzením, ale uzavřeným systémem, který dokáže pohltit téměř jakýkoli seriózní závěr.
Mohlo by se něco podobného stát dnes? Srovnatelný scénář by byl obtížnější. Po 11. září se změnily bezpečnostní kontroly, pravidla pro vstup do kokpitu, práce zpravodajských služeb i postupy na letištích. Federální letecký úřad zavedl požadavky na dodatečné bezpečnostní zábrany u nových dopravních letadel. Žádný systém však neposkytuje absolutní jistotu a hrozby se stále vyvíjejí.
Obraz události by se dostal do světa pravděpodobně ještě rychleji. Více kamer ale automaticky neznamená více pravdy. Znamená také více neověřených záběrů, falešných informací a soupeřících výkladů.
Shrnutí
Nejpoctivější odpověď tedy nezní, že už o průběhu 11. září a jeho příprav víme úplně všechno. Víme však dost na to, abychom popsali hlavní děje útoku, jeho pachatele, technické příčiny zhroucení budov i selhání institucí. Zároveň víme, kde jsou důkazy neúplné, svědectví problematická a výklady nejisté.
Devatenáct lidí nemělo pod kontrolou celý svět. Dokázali však využít slabin systému, který neuměl spojit varovné informace, nepředpokládal sebevražedný únos a během několika sekund proměnil útok v planetární obraz.
Právě proto zůstává 11. září vteřinou století. Ne proto, že by v ní byly zodpovězeny všechny otevřené otázky, ale proto, že v ní obraz předběhl slova – a během mimořádně krátké doby se stal společným referenčním bodem pro publika daleko za hranicemi Spojených států.