25 let od nárazu druhého letadla do Jižní věže uplynulo před

0 sekund.
11. září tehdy, část 1.

Bezprecedentní teroristická operace
s extrémními následky

Zdrojově podložený průvodce přípravou, průběhem, vyšetřováním a následky útoků z 11. září 2001 – s rozlišením mezi doloženým faktem, pozdější rekonstrukcí a trvající nejistotou.

Oddíl č. 1

Příprava operace mezi schválením plánu a její realizací

Myšlenka použít dopravní letadlo nikoli jako prostředek únosu, ale jako samotnou zbraň, nevznikla ráno 11. září 2001 a nemá ani jeden snadno označitelný okamžik zrodu. Jednou z nejdůležitějších osob, které tento koncept přenesly do konkrétního plánování al-Káidy, byl Chálid Šajch Muhammad, později označovaný americkým vyšetřováním za hlavního architekta útoků. Už v souvislosti s plánem známým jako Bojinka v letech 1994–1995 pracoval s představou útoků proti civilnímu letectví. Podle rekonstrukce Komise pro vyšetření útoků z 11. září předložil Usámovi bin Ládinovi v roce 1996 návrh, jehož součástí bylo vycvičit piloty a narazit unesenými letadly do budov ve Spojených státech. Tato pasáž je důležitá právě jako rekonstrukce z pozdějšího vyšetřování, nikoli jako dochovaný zápis z jednání z roku 1996.

Ani „schválení plánu“ nelze poctivě připsat jednomu formálnímu rozhodnutí s jedním datem. Podle Komise dal bin Ládin návrhu Chálida Šajcha Muhammada základní souhlas někdy na přelomu let 1998 a 1999. V březnu nebo dubnu 1999 jej znovu povolal a sdělil mu, že al-Káida projekt podpoří. Na jaře 1999 následovala další jednání bin Ládina, Muhammada Atefa a Chálida Šajcha Muhammada, při nichž se z obrysu stával uskutečnitelný plán. V interním slovníku al-Káidy se operace označovala jako „planes operation“, tedy operace s letadly. Faktograficky přesnější je proto hovořit o několika rozhodovacích etapách než o jednom dni, kdy byl plán „schválen“.

Původní Muhammadova představa byla ještě rozsáhlejší než to, co se nakonec stalo. Počítala až s deseti unesenými letadly a s cíli na východním i západním pobřeží Spojených států; mezi uvažovanými objekty byly i sídla CIA a FBI, jaderná zařízení a výrazné výškové budovy. Al-Káida projekt zredukovala. V užším cílovém seznamu, který se objevuje v rekonstrukci Komise, zůstaly Světové obchodní centrum, Pentagon, Kapitol a Bílý dům. Ani zde nešlo o neměnný seznam: bin Ládin preferoval některé cíle, Chálid Šajch Muhammad jiné a definitivní rozdělení záviselo také na počtu dostupných pilotů a praktických možnostech.

Zásadní změnu přinesli muži z tzv. hamburské skupiny. Muhammad Atta, Marván aš-Šihhí a Zijád Džarráh žili v Evropě, orientovali se v západním prostředí, mluvili použitelně anglicky a byli vzdělanější než řada později vybraných „silových“ členů týmů. Ramzí bin aš-Šíb se stal důležitým spojovacím článkem, ale do Spojených států se nedostal. Právě kombinace ideologické motivace, schopnosti pohybovat se v Evropě a Severní Americe a ochoty absolvovat pilotní výcvik učinila z hamburského okruhu vhodný zdroj budoucích velitelů únosů.

Aš-Šihhí vstoupil do Spojených států 29. května 2000, Atta 3. června a Džarráh 27. června. Atta a aš-Šihhí se začali učit létat na Floridě a složili zkoušky soukromého pilota. Džarráh se rovněž věnoval pilotnímu výcviku. Operace nepotřebovala čtyři muže schopné profesionálně vést dopravní let od startu do cíle; potřebovala muže, kteří dokážou po převzetí již letícího stroje manipulovat s řízením a navigací natolik, aby zasáhli velký pozemní cíl. Hání Handžúr, který se stal pilotem letu American Airlines 77, měl vlastní delší historii pobytu a leteckého výcviku ve Spojených státech.

Za pilotními únosci následovali další muži, jejichž hlavním úkolem nebylo řízení letadla, ale fyzické převzetí kabiny, kontrola cestujících a posádky a vytvoření času a prostoru pro pilota-únosce. Jejich výběr probíhal hlavně v prostředí al-Káidy a jejích výcvikových táborů. Operace tak měla vrstvenou organizaci: vrcholové strategické rozhodování; Chálida Šajcha Muhammada jako hlavního plánovače; prostředníky zajišťující cestování, peníze a komunikaci; čtyři piloty; a skupiny mužů určených pro samotný násilný únos.

Logistika nebyla založena na jednom nápadném velkém převodu ani na složitém zbraňovém systému. Peníze přicházely v dílčích částkách, byly ukládány na bankovní účty a doplňovány cestovními šeky a dalšími běžnými finančními nástroji. Komise doložila například pět převodů z Dubaje pro Attu a aš-Šihhího mezi 29. červnem a 17. zářím 2000 v souhrnné hodnotě přibližně 114 500 dolarů. Sedm z pozdějších „silových“ únosců nakoupilo cestovní šeky v hodnotě téměř 50 000 dolarů. Právě běžnost jednotlivých operací pomáhá vysvětlit, proč nevytvořily jeden zřetelný finanční signál, který by sám o sobě odhalil účel celé operace.

Stejně roztříštěné bylo cestování. Účastníci používali skutečné pasy a víza, překračovali hranice v různých termínech a pohybovali se mezi několika zeměmi. Někteří se během přípravy dostali do zorného pole zpravodajských služeb, ale jednotlivé informace nebyly propojeny dost rychle. Nejzávažněji to platí o Chálidu al-Mihdharovi a Nawáfu al-Házmím: americké instituce měly před útoky části informací o jejich vazbách a cestách, přesto jejich včasné zařazení na příslušné seznamy a nalezení ve Spojených státech selhalo. Společné kongresové vyšetřování i Komise později hodnotily tuto epizodu jako jeden z konkrétních bodů, kde existovala možnost postupovat jinak.

Varovných fragmentů bylo více. V červenci 2001 napsal agent FBI v Phoenixu memorandum upozorňující na možnost koordinovaného úsilí bin Ládinovy sítě vysílat osoby do amerických škol civilního letectví. Doporučil další prověření tohoto jevu. Memorandum nebylo rozpracováno způsobem, který by vedl k odhalení připravované operace. Komise současně varuje před zpětným přeceňováním jeho přesnosti: dokument sám nehovořil o připravovaných sebevražedných pilotech a izolovaně pravděpodobně nestačil k odkrytí plánu.

Další případ přišel v srpnu. Zacarias Moussaoui vzbudil při výcviku na leteckém simulátoru podezření, 16. srpna 2001 byl zadržen a FBI se snažila zjistit více o jeho záměrech a věcech, které měl u sebe. Uvnitř systému se vedl spor o právní podmínky k dalšímu prohledání jeho počítače a majetku. CIA 24. srpna v interní komunikaci charakterizovala Moussaouiho jako možného „sebevražedného únosce“, ale vazba na konkrétní plán nebyla před útoky prokázána a informace se nespojila s případy Mihdhara, Házmího a pilotních škol v jediný operační obraz.

Léto 2001 proto nelze popsat ani větou „nikdo nic nevěděl“, ani opačnou větou „úřady znaly plán“. Společné kongresové vyšetřování konstatovalo prudký nárůst zpravodajských varování a dlouhodobé zprávy o možnosti útoku na americké cíle. Zároveň nenašlo předem získanou zpravodajskou informaci, která by určovala přesný čas, místo a způsob útoku. Americké služby od poloviny devadesátých let pracovaly také s obecnou možností použití letadla jako zbraně, ale tato možnost se před 11. zářím nestala konkrétní společnou prognózou operace se čtyřmi dopravními letadly.

V posledních týdnech už se jednotlivé skupiny přesouvaly k odletovým letištím, kupovaly letenky, připravovaly ubytování a uzavíraly logistické záležitosti. Komunikace byla omezená a rozdělena mezi prostředníky; právě izolování jednotlivých částí snižovalo riziko, že zadržení jednoho člověka odhalí celou strukturu. Dne 11. září bylo devatenáct mužů rozděleno mezi čtyři transkontinentální lety s velkým množstvím paliva. Do osmé hodiny ranní prošli bezpečnostními vrstvami tehdejšího systému civilního letectví a seděli ve čtyřech letadlech.

Je nutné připojit jednu pramennou výhradu. Kapitoly Komise, které rekonstruují vnitřní rozhodování al-Káidy, se zčásti opírají o výslechové zprávy zajatých členů organizace. Komise sama upozornila, že k těmto zadrženým neměla přímý přístup a výpovědi se snažila porovnávat s dalšími důkazy. Později zveřejněná studie Senátního výboru pro zpravodajství navíc podrobně popsala donucovací metody používané v programu CIA. Proto je třeba odlišovat údaje podepřené cestovními, finančními či leteckými záznamy od rekonstrukcí vnitřních rozhovorů al-Káidy, které jsou svou povahou méně bezprostřední.

Zdroje k oddílu

Oddíl č. 2

Průběh realizace útoků

Ráno 11. září se dlouho podobalo obyčejnému provoznímu dni. Tři ze čtyř vybraných letů mířily z východního pobřeží do Los Angeles, čtvrtý do San Franciska. Všechny měly při transkontinentálním letu nést značné množství paliva. Únosci zároveň těžili z bezpečnostního prostředí vytvořeného pro jiný druh hrozby: předchozí model únosu civilního letadla obvykle předpokládal požadavky, vyjednávání a snahu únosců přežít, nikoli několik téměř současných sebevražedných útoků. Komise výslovně poznamenala, že nikdo v FAA ani aeroliniích toho dne nečelil zkušenosti s takovým vícenásobným scénářem.

Severní věž
8:46:40 EDT

16 minut 31 sekund

Jižní věž
9:03:11 EDT

Časový odstup mezi nárazy podle Komise pro vyšetření útoků. Během tohoto intervalu se televizní kamery obrátily k hořící Severní věži.

Prameny: časová osa Komise; historický záznam vysílání WNYW/FOX 5 Chopper 5 v Internet Archive.

American Airlines 11. Boeing 767 odstartoval z bostonského Loganova letiště v 7:59 EDT. Na palubě bylo 81 osob evidovaných jako cestující, přičemž do tohoto počtu bylo zahrnuto pět únosců, a jedenáct členů posádky. Poslední běžná rádiová odpověď přišla krátce před 8:14 EDT. Z následného chování stroje a dalších důkazů Komise usoudila, že únos začal přibližně v 8:14 EDT nebo bezprostředně poté. Přesný okamžik převzetí kokpitu znám není.

V 8:19 EDT telefonovala letuška Betty Ong do rezervačního střediska American Airlines a oznámila, že kokpit neodpovídá, lidé byli pobodáni a v přední části kabiny je dráždivá látka. Její přibližně pětadvacetiminutový hovor se stal jedním z hlavních bezprostředních pramenů k průběhu prvního únosu. Další letuška, Amy Sweeneyová, přenášela informace jinou cestou. V 8:24 EDT zachytili dispečeři vysílání únosce, který zřejmě stiskl nesprávné tlačítko a vyslal do éteru část pokynu určeného cestujícím. Z komunikace zazněla i věta signalizující, že únosci nemají jen jedno letadlo.

Systém však potřeboval čas, aby pochopil, co se děje. Ztráta transpondérového kódu, neodpovídající posádka a změna letu nejprve vytvářely situaci klasifikovanou jako únos. Informace postupovala od bostonských řídících letového provozu k nadřízeným stupňům a armádě. V 8:46:40 EDT narazil let 11 do Severní věže Světového obchodního centra. V tomto okamžiku ani vojenská reakce, ani civilní řízení letového provozu neměly možnost zásahu do samotného letu.

United Airlines 175. Druhý bostonský let měl odletět v 8:00 EDT, od stojánky se odsunul v 7:58 EDT a vzlétl v 8:14 EDT. Na palubě bylo 56 osob vedených jako cestující, z nich pět únosců, a devět členů posádky. Jeho skutečná posádka ještě v 8:42 EDT předala informaci o podezřelém vysílání, které předtím zachytila z jiného letadla – zpětně víme, že šlo o let 11. To byla poslední normální komunikace letu 175. K jeho násilnému převzetí došlo pravděpodobně mezi 8:42 EDT a 8:46 EDT.

V 8:47 EDT začal let 175 měnit transpondérový kód, v 8:51 EDT opustil přidělenou výšku a řídící se jej snažili kontaktovat. Cestující a palubní průvodčí už mezitím telefonovali na zem. Rodinám a United Airlines předávali zprávy o pobodání členů posádky, smrti pilotů a převzetí kokpitu. V 8:58 EDT se letadlo obrátilo k New Yorku. V 9:03:11 EDT zasáhlo Jižní věž. Druhý náraz změnil význam celé situace: to, co po prvním zásahu ještě mohlo být částí veřejnosti a některými institucemi chápáno jako mimořádná letecká katastrofa, bylo nyní zjevně koordinovaným útokem.

American Airlines 77. Let z Washington Dulles do Los Angeles měl naplánovaný odlet na 8:10 EDT, od stojánky odjel v 8:09 EDT a vzlétl v 8:20 EDT. Nesl 58 osob evidovaných jako cestující, z toho pět únosců, a šest členů posádky. Poslední rutinní rádiová komunikace přišla v 8:51 EDT. Komise klade začátek únosu mezi 8:51 EDT a 8:54 EDT. V 8:54 EDT stroj změnil směr, o dvě minuty později byl vypnut transpondér a Indianapolis Center ztratilo i jeho zřetelnou radarovou stopu.

Právě zde se dramaticky projevila jedna z mezí dobového systému. Dispečeři zpočátku zvažovali možnost havárie a hledání letu 77 se nepropojilo včas s vojenskou reakcí. Přestože FAA už řešila dva útoky v New Yorku a pohřešované třetí letadlo, NEADS – severovýchodní sektor protivzdušné obrany – dostal informaci, že let 77 chybí, teprve kolem 9:34 EDT, a to při telefonátu, který nebyl původně veden jako formální upozornění na tento let. Do té doby armádu zaměstnávala také mylná informace, že let American 11 může být stále ve vzduchu a mířit na Washington.

V 9:32 EDT zachytili řídící u letiště Dulles rychle se pohybující primární radarový cíl. V 9:34 EDT byla o neznámém letadle směřujícím k Washingtonu informována Tajná služba. Let 77 provedl širokou zatáčku, klesal a v závěru pilot-únosce zvýšil výkon motorů. V 9:37:46 EDT zasáhl západní stranu Pentagonu rychlostí, kterou Komise uvádí jako přibližně 530 mil za hodinu, tedy asi 853 km/h. Pentagon Memorial uvádí stejnou rychlostní řádovou hodnotu.

United Airlines 93. Čtvrté letadlo mělo odletět od brány v Newarku v 8:00 EDT. Od brány vyjelo přibližně v 8:01 EDT, ale kvůli rannímu provozu vzlétlo až v 8:42 EDT. Zpoždění přesahující 25 minut se ukázalo jako významná okolnost. Na palubě bylo 37 osob evidovaných jako cestující včetně čtyř únosců a sedm členů posádky – celkem 44 lidí. Když let 93 vzlétal, jeho posádka o prvním únosu ještě nevěděla.

United začala v 9:19 EDT rozesílat svým transkontinentálním letům varování před vniknutím do kokpitu. Letu 93 bylo varování odesláno v 9:23 EDT a do kokpitu dorazilo v 9:24 EDT. Přibližně o čtyři minuty později, v 9:28 EDT, začal jeho únos. To je jeden z nejvýraznějších časových paradoxů dne: varování se na palubu dostalo, ale příliš pozdě na vytvoření účinné obrany. Palubní průvodčí kontaktovala United kolem 9:35 EDT a pasažéři postupně telefonovali rodinám a dalším osobám na zemi. Z těchto hovorů se dozvěděli, že jiná unesená letadla už narazila do budov.

To zásadně změnilo jejich rozhodování. Únos už nebylo možné chápat jako situaci, v níž je nejbezpečnější vyčkat na přistání a vyjednávání. Od 9:57 EDT začal odpor cestujících a členů posádky proti únoscům. Jeho průběh rekonstruují vyšetřovatelé z telefonních hovorů, zvukového zapisovače, letového zapisovače a z chování stroje. Není nutné k němu přidávat patos: doloženým výsledkem je, že únosci kvůli odporu nedokázali pokračovat v letu k Washingtonu.

V 10:03:11 EDT narazil let 93 do otevřeného terénu v obci Stonycreek Township v Pensylvánii. Letový zapisovač udává při dopadu přibližně 490 uzlů, tedy 563 mil za hodinu, přibližně 906 km/h; stroj byl prudce skloněný a převrácený. V době pádu byl ještě přibližně 125 vzdušných mil od Washingtonu.

Mezitím se civilní letectví ve Spojených státech prakticky zastavovalo. American Airlines a United vydávaly vlastní zákazy vzletů, FAA rozšiřovala zastavení provozu a v 9:25 EDT její řídicí centrum vydalo celonárodní zákaz dalších vzletů. FAA později přikázala letadlům ve vzduchu přistát. Šlo o bezprecedentní uzavření amerického civilního vzdušného prostoru. Historie FAA uvádí, že 11. září došlo poprvé k celostátnímu zastavení leteckého provozu tohoto druhu.

Zpětná časová osa působí přehledně. Lidé uvnitř systému však takový přehled neměli. FAA, jednotlivá oblastní střediska, aerolinie, NORAD, Tajná služba a další instituce držely různé části informací, část zpráv byla chybná a rozhodovací řetězce byly vytvořeny pro pomalejší scénář klasického únosu. Příklad s mylnou zprávou, že American 11 stále letí na Washington, ukazuje, že samotné množství komunikace není totéž jako společný situační obraz. Komise právě tuto propast mezi pozdější rekonstrukcí a tehdejší znalostí považovala za podstatnou.

Také letištní bezpečnost měla jiné priority. Systém CAPPS například vybíral některé cestující k dodatečným opatřením, avšak v tehdejším provedení to u mezinárodně-teroristického scénáře neznamenalo automatickou ochranu kokpitu či vyřazení cestujícího; opatření se soustředila mimo jiné na odbavená zavazadla. Kontrolní stanoviště měla různé provozovatele a na některých chyběl kamerový záznam. Komise proto nebyla schopna u všech únosců přesně zjistit, co při bezpečnostní kontrole spustilo poplach a jaký konkrétní postup následoval.

Zdroje k oddílu

Oddíl č. 3

Čtyři letadla – ověřená data a vysvětlení

Čtyři stroje je užitečné postavit vedle sebe, ale tabulka nesmí vytvořit falešný dojem, že všechny hodnoty mají stejnou povahu. Časy dopadu jsou doloženy velmi přesně. Počty osob na palubě lze rekonstruovat s vysokou jistotou. Naproti tomu rychlost může být údaj z letového zapisovače, technická rekonstrukce z obrazových a radarových dat nebo pozdější odhad. Právě proto je u každého čísla uveden jeho charakter.

Čtyři unesené lety: ověřená data a vysvětlení
Let Typ doložený v použitých primárních pramenech Trasa Plán / skutečný vzlet Cestující podle zdroje Posádka Únosci Osob celkem Dopad Rychlost při dopadu Cíl / místo Způsob zasažení cíle
American Airlines 11 Boeing 767; NIST upřesňuje řadu 767-200ER Boston Logan – Los Angeles plán 7:45 EDT / vzlet 7:59 EDT 81 včetně 5 únosců 11 5 92 8:46:40 EDT NIST: přibližně 443 mph, asi 713 km/h; technická rekonstrukce, nikoli palubní měření WTC 1, Severní věž, zóna přibližně pater 93–99 Náraz do severní fasády WTC 1, přibližně mezi 93.–99. podlažím.
United Airlines 175 Boeing 767; NIST řada 767-200ER Boston Logan – Los Angeles plán 8:00 EDT / vzlet 8:14 EDT 56 včetně 5 únosců 9 5 65 9:03:11 EDT NIST: přibližně 542 mph, asi 872 km/h; technická rekonstrukce WTC 2, Jižní věž, zóna přibližně pater 77–85 Náraz do jižní fasády WTC 2, přibližně mezi 77.–85. podlažím.
American Airlines 77 Boeing 757 Washington Dulles – Los Angeles plán 8:10 EDT / vzlet 8:20 EDT 58 včetně 5 únosců 6 5 64 9:37:46 EDT přibližně 530 mph, asi 853 km/h; vyšetřovací rekonstrukce západní strana Pentagonu Náraz do západního průčelí Pentagonu v nízkém sestupném přiblížení.
United Airlines 93 Boeing 757 Newark – San Francisco plánovaný odjezd od brány 8:00 EDT / vzlet 8:42 EDT 37 včetně 4 únosců 7 4 44 10:03:11 EDT FDR: asi 490 uzlů = 563 mph, asi 906 km/h; záznam letových dat pole u lesa, Stonycreek Township, Pensylvánie Žádný zasažený cíl; po odporu na palubě dopad do otevřeného terénu.

Údaje v tabulce vycházejí z Komise, NIST, National Park Service a Pentagon Memorial. U letů 11 a 175 je třeba rychlost číst jako technicky odvozenou hodnotu NIST; u letu 93 je podklad kvalitativně odlišný, protože pochází z použitelného letového zapisovače.

American Airlines 11. Součet je 81 cestujících v evidenčním smyslu, včetně pěti únosců, plus jedenáct členů posádky: 92 osob. Pokud chceme počítat pouze oběti na palubě a únosce oddělit, jde o 76 ostatních cestujících, jedenáct členů posádky a pět pachatelů. To je důležité, protože některé populární tabulky přidávají pět únosců k číslu 81 ještě jednou a dostávají chybný součet. Komise jasně uvádí, že pět teroristů je v osmdesáti jednom cestujícím již zahrnuto.

NIST při modelování zásahu Severní věže pracoval s nominální rychlostí kolem 443 mil za hodinu a v citlivostních variantách zkoumal i vyšší hodnoty. Tabulka vstupních parametrů technické studie proto obsahuje vedle 443 mph také další scénář 472 mph. Tyto hodnoty se nesmějí interpretovat jako dva různé „naměřené“ údaje. Jde o rekonstrukční a modelovací práci s nejistotou vstupních parametrů.

United Airlines 175. Zde činí zdrojový počet 56 cestujících včetně pěti únosců plus devět členů posádky: 65 osob. Po oddělení pachatelů tedy 51 ostatních cestujících, devět členů posádky a pět únosců. Let zasáhl Jižní věž v 9:03:11 EDT. NIST pro technickou rekonstrukci používal nominální hodnotu přibližně 542 mil za hodinu; podobně jako u letu 11 testoval i vyšší variantu, v tomto případě 570 mph. Ani 570 mph proto není vhodné vydávat za samostatně „změřenou rychlost nárazu“.

American Airlines 77. Na palubě bylo podle Komise 58 cestujících včetně pěti únosců a šest členů posádky, celkem 64 osob. Pentagon Memorial používá kompatibilní rozklad: 53 cestujících, kteří nebyli únosci, šest členů posádky a pět únosců. Let narazil v 9:37:46 EDT do západního průčelí Pentagonu. Komise uvádí rychlost přibližně 530 mil za hodinu; Pentagon Memorial uvádí tutéž řádovou hodnotu.

United Airlines 93. National Park Service uvádí dvě osoby v pilotní kabině, pět palubních průvodčích, 33 ostatních cestujících a čtyři únosce: 44 osob. V jiném vyjádření je to 37 „cestujících“ včetně čtyř pachatelů a sedmičlenná posádka. Zde je rychlost nejlépe ukotvena letovým zapisovačem: při dopadu přibližně 490 uzlů, tedy 563 mil za hodinu. Obecný přehled NPS uvádí širší rozmezí 563–580 mph; pro přesné číslo v tabulce je proto vhodnější hodnota z technické stránky věnované zapisovači.

Stáří letadel zde nesrovnáváme: záleží na tom, zda se počítá od prvního letu, předání dopravci, nebo uvedení do provozu. Běžná cestovní a přistávací rychlost se mění podle varianty, hmotnosti a konfigurace stroje; nejsou přímo srovnatelné s rychlostí při útoku.

Zdroje k oddílu

Oddíl č. 4

Poškozené, zničené a zřícené budovy

Výraz „všechny poškozené budovy“ musí být vymezen, jinak je prakticky bezbřehý. Tlaková vlna, trosky, požáry, prach, voda a následná demolice zasáhly v dolním Manhattanu širokou oblast a různé prameny používají různé prahy toho, co ještě označují za „poškozenou budovu“. Za jádro soupisu lze považovat všechny budovy původního komplexu WTC, Pentagon a další objekt, který použitý institucionální pramen výslovně označuje za úplně zničený v bezprostředním důsledku kolapsu věží – řecký pravoslavný kostel sv. Mikuláše. Úplný seznam budov v okolí s lehkým až vážným poškozením by vyžadoval širší soubor stavebních a městských záznamů.

Kategorie A – budovy přímo zasažené letadlem: WTC 1, WTC 2 a Pentagon. Kategorie B – budovy zničené či zřícené v bezprostředním důsledku útoků: obě věže, WTC 3, WTC 7 a kostel sv. Mikuláše; do širšího souboru objektů ztracených v důsledku kolapsů patřily také WTC 4, 5 a 6, u nichž 9/11 Memorial používá formulaci o zničení nebo poškození za hranicí opravitelnosti. Kategorie C – objekty poškozené troskami, požárem či kolapsem sousedních staveb: sem patří především WTC 4, 5, 6 a počáteční poškození WTC 7. Kategorie D zahrnuje okolní budovy, u nichž dostupné podklady neumožňují sestavit úplný soupis.

WTC 1 – Severní věž. Měla 110 nadzemních podlaží, byla dokončena v roce 1972 a její střecha dosahovala přibližně 1 368 stop, tedy 417 metrů; anténa ji zvyšovala ještě výrazně výše. Let American 11 zasáhl budovu v 8:46:40 EDT, přibližně mezi patry 93 až 99. NIST při technické práci rozlišuje okamžité mechanické poškození sloupů, podlah a požární ochrany od požárů, které následovaly. Právě toto rozlišení je zásadní: letadlo věž okamžitě nesrazilo. Náraz odstranil nebo vážně poškodil část nosných prvků, rozptýlil palivo, založil rozsáhlé požáry a na části konstrukce poškodil stříkanou protipožární izolaci.

Závěr NIST o pozdějším kolapsu není formulován jako prosté „ocel se roztavila“. Vyšetřování naopak výslovně uvádí, že tavení nosné oceli nebylo k vysvětlení mechanismu zapotřebí. Poškozená a místy odizolovaná konstrukce byla vystavena dlouhotrvajícím požárům; zahříváním ocel ztrácela pevnost a tuhost, podlahové konstrukce se deformovaly a přenášely síly do obvodových sloupů. Po iniciaci kolapsu už nižší podlaží nedokázala dynamické zatížení horní padající části zastavit.

Severní věž začala podle přesně časovaného technického záznamu kolabovat přibližně v 10:28:22 EDT, tedy asi 101 minut a 42 sekund po nárazu; stručné FAQ NIST čas zaokrouhluje na 10:28 EDT. Přesný počet lidí uvnitř věže v okamžiku nárazu není znám s přesností na jednotlivce. NIST svou statistickou metodou odhadoval přibližně 8 900 osob ve WTC 1 v 8:46 EDT, ale jde o statistický odhad, nikoli dochovanou evidenci přítomnosti. Proto jej nelze převést na údaj „tolik lidí bylo přesně v budově“.

WTC 2 – Jižní věž. Rovněž měla 110 podlaží; dokončena byla o rok později než Severní věž. Let United 175 do ní narazil v 9:03:11 EDT, přibližně mezi patry 77 a 85, výrazně níže než let 11 do Severní věže a při vyšší rekonstruované rychlosti. Tato kombinace znamenala jinou distribuci okamžitého poškození, jiný počet podlaží nad nárazovou zónou i odlišný průběh požáru.

Technické vysvětlení NIST opět spojuje nárazové poškození, odstranění části protipožární ochrany, následné požáry a tepelně vyvolanou deformaci konstrukce. Nejde o tvrzení, že by budova selhala z jediné izolované příčiny. Jižní věž začala kolabovat přibližně v 9:58:59 EDT, tedy asi 55 minut a 48 sekund po nárazu. To, že byla zasažena později, ale zřítila se dříve než WTC 1, není technickým rozporem; obě budovy utrpěly jiný zásah.

NIST odhadoval přibližně 8 540 osob ve WTC 2 v 8:46 EDT, tedy ještě před druhým nárazem. Ani zde nejde o přesný seznam lidí v 9:03 EDT. Pro obě věže dohromady NIST statisticky odhadl přibližně 17 400 přítomných kolem okamžiku prvního nárazu. 9/11 Memorial používá širší odhad zhruba 16 400–18 000 osob v celém komplexu a zdůrazňuje, že velká většina lidí dokázala uniknout. Oba údaje se nevylučují; mají jinou metodiku a rozsah.

WTC 3 – Marriott World Trade Center. Šlo o dvaadvacetipodlažní hotel mezi věžemi. Nebyl zasažen letadlem; byl však vystaven přímému účinku trosek a postupně jej zničily kolapsy obou věží. Patří proto do kategorie B, nikoli A. Dostupné institucionální podklady neumožňují bezpečně uvést počet osob v hotelu v okamžiku prvního nárazu ani přesný počet evakuovaných a tyto údaje zde nejsou doplňovány odhadem.

WTC 4. Devítipodlažní budova stála na jihovýchodní straně komplexu. Kolapsy věží ji natolik zničily, že 9/11 Memorial její stav charakterizuje jako poškození za hranicí opravitelnosti. To není totéž jako tvrzení, že celá budova v konkrétní sekundě provedla jednotný gravitační kolaps jako věže; její zkáza byla výsledkem dopadu masivních trosek a následného poškození. Přesný počet osob v okamžiku zásahu ani počet evakuovaných není v použitém zdroji doložen.

WTC 5 a WTC 6. WTC 5 byla devítipodlažní budova na severovýchodním okraji areálu, WTC 6 osmipodlažní bývalá budova americké celní správy na severozápadní straně. Obě byly těžce zasaženy troskami a požáry a byly poškozeny za hranici opravitelnosti. Z hlediska technické přesnosti je důležité nevydávat jejich zničení za stejný mechanismus jako kolaps věží nebo WTC 7. hlavní technické vyšetřování NIST se soustředilo na WTC 1, 2 a 7; neprovedlo ekvivalentní celou kolapsovou studii WTC 4, 5 a 6.

WTC 7. Sedmačtyřicetipodlažní kancelářská budova severně od hlavního komplexu byla dokončena v roce 1987. NIST odhadoval, že v ní 11. září pracovalo přibližně 4 000 osob. Letadlo ji nezasáhlo. Trosky při kolapsu WTC 1 poškodily její jihozápadní část a založily požáry nejméně na deseti podlažích. Proto je třeba od sebe oddělit dvě otázky: jak byla budova fyzicky poškozena v 10:28 EDT a co podle technického vyšetřování způsobilo její kolaps téměř o sedm hodin později.

Poškození městských vodovodních rozvodů omezilo schopnost hasit požáry v nižších podlažích. NIST dospěl k závěru, že dlouhotrvající nekontrolované požáry vedly k tepelné roztažnosti podlahových nosníků a průvlaků, následným poruchám kolem sloupu 79 a progresivnímu vnitřnímu selhávání. Východní střešní nástavba začala klesat kolem 17:20:45 EDT a v 17:20:52 EDT následoval viditelný celkový kolaps budovy. NIST výslovně uvádí, že primární příčinou byly požáry a že podle jeho modelů by k selhání došlo i bez počátečního strukturálního poškození troskami.

WTC 7 má z hlediska obětí zcela odlišný příběh než věže. NIST uvádí, že její obyvatelé byli evakuováni, zásahové operace byly s předstihem staženy a při samotném kolapsu nezemřel nikdo. To neznamená, že známe přesný počet lidí uvnitř v 17:20:52 EDT; bezpečný závěr je, že zdroj uvádí evakuaci a nulový počet úmrtí při kolapsu, nikoli přesný poslední census budovy.

Pentagon. Budova vznikala od roku 1941 a byla dokončena v lednu 1943 jako pět soustředných prstenců. Let American 77 zasáhl v 9:37:46 EDT západní průčelí, v oblasti mezi chodbami 4 a 5, především v nejvzdálenějším prstenci E. Stroj a jeho trosky pronikly hluboko do zasažené části a poškození se dotklo tří z pěti prstenců. Přibližně v 10:15 EDT, tedy necelých čtyřicet minut po nárazu, se část vnějšího prstence zřítila.

Americká armádní technická historie zdůrazňuje, že letadlo zasáhlo přechod mezi již renovovaným Wedge 1 a dosud nerekonstruovaným Wedge 2. V zasažené oblasti byla kvůli renovaci nižší obsazenost, než by jinak byla, a některé nové konstrukční a protipožární úpravy pomohly omezit následky. U.S. Army Corps of Engineers uvádí, že při pozdějším strukturálním kolapsu už nikdo další nezahynul. Uvnitř Pentagonu zemřelo při útoku 125 lidí; dalších 59 obětí tvořili cestující a členové posádky letu 77, přičemž pět únosců se do počtu obětí nezapočítává.

Kostel sv. Mikuláše. St. Nicholas Greek Orthodox Church na Cedar Street byl jedinou budovou mimo samotný komplex WTC, kterou institucionální přehled 9/11 Memorial uvádí jako úplně zničenou kolapsem věží. Nebyl zasažen letadlem; zničily jej trosky Jižní věže. Počet osob uvnitř ani evakuovaných není uváděn, protože použitý zdroj takový údaj nedokládá.

Počet obětí a zdrojový problém. NIST ve svém technickém FAQ z roku 2005 uvádí pro útoky na věže 2 735 zemřelých včetně 2 184 osob z budov, 119 cestujících a členů posádek, deseti únosců a příslušníků záchranných složek. Dnešní 9/11 Memorial používá jinou, paměťovou metodiku: uvádí 2 977 obětí celých útoků, z toho 2 753 v New Yorku, 184 u Pentagonu a 40 cestujících a členů posádky letu 93; devatenáct únosců mezi oběti samozřejmě nezařazuje. Tato čísla proto nelze bez vysvětlení klást proti sobě jako „rozpor“. Liší se datem, účelem a především tím, zda jsou pachatelé zahrnuti mezi všechny zemřelé, nebo se počítají pouze oběti.

Širší katalog poškozených staveb v ulicích kolem WTC – včetně objektů, které byly později vyklizeny, sanovány nebo zbourány kvůli strukturálnímu poškození či kontaminaci – není v dostupných podkladech jednotně sestaven. Výše uvedený seznam proto nepředstavuje úplnou inventuru všech poškozených budov. Jádro bezprostředně zničených budov je doloženo; úplná mapa stupňů poškození širšího dolního Manhattanu by vyžadovala dokumentaci FEMA a městské záznamy.

Kontrolní matice úplnosti: následující přehled vypisuje požadovaná pole i v případech, kdy je bezpečný výsledek „nedoloženo v použitém institucionálním zdroji“. Takové označení neznamená nulu ani nepřítomnost události; brání pouze tomu, aby se odhad vydával za přesný počet.

Poškozené, zničené a zřícené budovy po útocích
Objekt Lokace a rozměry Stáří / účel Lidé v době nárazu nebo prvního poškození Popis poškození Počet evakuovaných Jak dlouho stál / kdy se zřítil Lidé v době pádu Oběti Hranice jistoty
WTC 1Severní věž; 110 podlaží, střecha přibližně 417 m.Dokončena 1972; kancelářská věž.NIST odhadoval přibližně 8 900 osob v 8:46 EDT; nejde o přesný census v okamžiku nárazu.Let 11 zasáhl zónu 93.–99. podlaží; mechanické poškození, rozptýlené palivo, požáry a poškození protipožární ochrany.Nedoloženo jako jednotný přesný počet.Kolaps v 10:28:22 EDT, přibližně 101 min 42 s po nárazu.Přesný počet nedoložen.Samostatný počet pro budovu není v použitém souhrnu doložen.Čas kolapsu a mechanismus jsou technicky ukotvené; počty osob a obětí mají širší nejistotu.
WTC 2Jižní věž; 110 podlaží.Dokončena 1973; kancelářská věž.NIST odhadoval přibližně 8 540 osob v 8:46 EDT, tedy před druhým nárazem; přesný stav v 9:03 EDT není znám.Let 175 zasáhl zónu 77.–85. podlaží; nárazové poškození, odstranění části ochrany a následné požáry.Nedoloženo jako jednotný přesný počet.Kolaps v 9:58:59 EDT, přibližně 55 min 48 s po nárazu.Přesný počet nedoložen.Samostatný počet pro budovu není v použitém souhrnu doložen.Odhad přítomných je vztažen k 8:46 EDT, nikoli přímo k 9:03 EDT.
WTC 3Hotel mezi věžemi; 22 podlaží.Marriott World Trade Center; hotel.Nedoloženo v použitém institucionálním zdroji.Nebyl zasažen letadlem; zničily jej trosky a kolapsy obou věží.Nedoloženo.Zničen v průběhu kolapsů věží; přesný samostatný čas zde není doložen.Nedoloženo.Samostatný počet není doložen.Jistý je charakter zničení, nikoli úplný personální soupis.
WTC 4Jihovýchodní strana komplexu; 9 podlaží.Objekt komplexu WTC.Nedoloženo.Poškození troskami věží za hranicí opravitelnosti; nejde o jednotný kolaps jako u věží.Nedoloženo.Přesný okamžik zničení není v použitém souhrnu jednotně doložen.Nedoloženo.Samostatný počet není doložen.Institucionální zdroj potvrzuje rozsah zkázy, nikoli všechna požadovaná čísla.
WTC 5Severovýchodní okraj areálu; 9 podlaží.Objekt komplexu WTC.Nedoloženo.Těžké poškození troskami a požáry, za hranicí opravitelnosti.Nedoloženo.Přesný čas zničení nebo odstranění nedoložen.Nedoloženo.Samostatný počet není doložen.NIST zde neprovedl ekvivalentní úplnou kolapsovou studii.
WTC 6Severozápadní strana areálu; 8 podlaží.Bývalá budova americké celní správy.Nedoloženo.Těžké poškození troskami a požáry, za hranicí opravitelnosti.Nedoloženo.Přesný čas zničení nebo odstranění nedoložen.Nedoloženo.Samostatný počet není doložen.NIST zde neprovedl ekvivalentní úplnou kolapsovou studii.
WTC 7Severně od hlavního komplexu; 47 podlaží.Dokončena 1987; kancelářská budova.NIST odhadoval přibližně 4 000 pracujících během dne.Trosky WTC 1 poškodily jihozápadní část; požáry na nejméně deseti podlažích; následné vnitřní selhání kolem sloupu 79.Evakuace proběhla; přesný počet evakuovaných není doložen.Viditelný celkový kolaps v 17:20:52 EDT.Přesný počet nedoložen; zdroj uvádí, že obyvatelé byli evakuováni.Při samotném kolapsu nezemřel nikdo.Mechanismus a nulové oběti kolapsu jsou závěry NIST; poslední census budovy znám není.
PentagonArlington u Washingtonu; pět soustředných prstenců, zasažen západní průčelí.Stavba 1941–1943; sídlo ministerstva obrany USA.Přesný počet lidí v zasažené části v 9:37 EDT není doložen.Let 77 pronikl do oblasti E-ringu mezi chodbami 4 a 5; poškozeny byly tři z pěti prstenců; část vnějšího prstence se zřítila.Nedoloženo jako přesný počet.Částečný kolaps přibližně v 10:15 EDT, necelých 40 min po nárazu.Přesný počet v okamžiku částečného kolapsu nedoložen.125 osob uvnitř Pentagonu; dalších 59 obětí bylo na letu 77.Počet obětí uvnitř je doložen, počet osob v okamžiku kolapsu nikoli.
Kostel sv. MikulášeCedar Street, mimo vlastní komplex WTC.Řecký pravoslavný kostel; rozměry a stáří zde nedoloženy.Nedoloženo.Zcela zničen troskami Jižní věže; nebyl zasažen letadlem.Nedoloženo.Zničen v důsledku kolapsu Jižní věže; přesný čas samostatně nedoložen.Nedoloženo.Samostatný počet není doložen.Jistý je status úplně zničené budovy podle institucionálního přehledu, ne personální údaje.

Dobový pohled na Dolní Manhattan po pádu Severní věže zachycuje snímek ze série JimReilly v archivu NIST, Release 17.

Zdroje k oddílu

Oddíl č. 5

Lokalita dopadu letu 93

Čtvrté letadlo nedopadlo do města. V 10:03:11 EDT zasáhlo otevřené pole u okraje lesa v obci Stonycreek Township, Somerset County, Pensylvánie, nedaleko městečka Shanksville. Právě Shanksville se stal nejznámějším zeměpisným označením události, ale administrativně leží místo dopadu ve Stonycreek Township. Tento rozdíl je vhodné zachovat i v českém textu, protože National Park Service jej uvádí výslovně.

Letový zapisovač umožňuje závěr letu rekonstruovat podstatně přesněji než u dvou strojů, které zasáhly věže. Data ukazují prudké manévry v posledních minutách a při samotném dopadu přibližně 490 uzlů, 563 mil za hodinu, sklon přibližně 40 stupňů dolů a převrácenou polohu. National Park Service v obecnějším přehledu uvádí rozmezí 563–580 mph; technická stránka věnovaná zapisovači poskytuje konkrétnější hodnotu 490 uzlů. Zde proto vycházíme z hodnoty letového zapisovače; širší rozmezí dokládá odlišnost mezi použitými zdroji.

Po nárazu vznikl v terénu relativně malý povrchový kráter, zatímco část trosek pronikla hluboko do měkké zeminy. National Park Service uvádí původní kráter přibližně 15 stop hluboký a 30 stop široký. Vyšetřovací výkop byl následně výrazně větší – přibližně 85 × 85 stop a v různých místech 27 až 40 stop hluboký – protože bylo nutné vyhledat trosky, lidské pozůstatky a letové záznamníky. Tyto rozměry je třeba odlišit: velikost vyšetřovacího výkopu není velikostí původního kráteru vytvořeného letadlem.

Na místě postupně pracovaly místní hasičské, zdravotnické a policejní složky, státní policie Pensylvánie, FBI, NTSB a další instituce. National Park Service uvádí celkem více než tisíc osob ze zhruba sedmdesáti organizací zapojených do zásahu a vyšetřování. Státní policie a hlavní vyšetřovací týmy místo opustily 24. září. Kráter byl po skončení hlavních výkopových prací zasypán mezi 1. a 3. říjnem 2001.

Letový zapisovač byl nalezen 13. září přibližně patnáct stop pod povrchem. Hlasový zapisovač z kokpitu se podařilo nalézt 14. září přibližně ve 25 stopách. Záznamy, radarová data, telefonní hovory a další důkazy pak vytvořily mimořádně podrobný obraz posledních minut letu. NTSB později zpracovala mimo jiné studii letové dráhy, navigace, autopilota a palivových parametrů; National Park Service uvádí, že příslušné faktografické materiály byly v roce 2012 zpřístupněny veřejnosti.

Otázka plánovaného cíle vyžaduje větší opatrnost než často používaná jednoduchá věta „let 93 mířil na Kapitol“. Z celkové rekonstrukce operace skutečně vyplývá, že čtvrtý stroj měl zasáhnout federální objekt ve Washingtonu a Kapitol je nejpravděpodobnější konkrétní cíl. National Park Service upozorňuje, že některé telefonické informace z paluby zmiňovaly také Bílý dům. Významným technickým dokladem je, že kolem 9:55 EDT byla navigace letu nastavena na radiomaják DCA u washingtonského Reaganova letiště. Letadlo bylo při pádu přibližně 125 vzdušných mil od hlavního města a při pokračování letu by tam podle NPS mohlo dosáhnout řádově za 18 až 20 minut. Z těchto důkazů plyne vysoká pravděpodobnost washingtonského cíle; neplyne z nich absolutní jistota, že posledním zvoleným bodem byl právě Kapitol.

Dnešní Flight 93 National Memorial není totožný s podobou místa 11. září. Bezprostřední místo dopadu bylo nejprve rozsáhlou kriminální a leteckou vyšetřovací scénou, poté bylo obnoveno a zasypáno. Teprve později následovalo vytváření národního památníku; architektonický návrh byl vybrán v roce 2005. Dnešní krajina proto nese několik vrstev zároveň: fyzickou lokalitu dopadu, upravené pietní území a veřejnou interpretaci události. Tyto vrstvy by neměly být ve fotografických popiscích ani textu zaměňovány.

To, co na místě zůstává nejisté, se týká zejména některých vnitřních rozhodnutí únosců a přesného cíle ve Washingtonu, nikoli samotné polohy či času dopadu. Čas 10:03:11 EDT je opřen o letová data; Stonycreek Township je přesná administrativní lokalita; odpor na palubě od 9:57 EDT je podpořen několika nezávislými skupinami důkazů. Způsob, jakým jednotliví cestující rozhodovali a co přesně se odehrávalo mimo dosah mikrofonů, už lze pouze rekonstruovat.

Zdroje k oddílu

Oddíl č. 6

Vyšetřování útoků

Ještě předtím, než bylo možné útok popsat jako jeden celek, existovala čtyři místa činu, tisíce svědků, záznamy několika leteckých společností a řídicích středisek, bankovní transakce, imigrační záznamy, trosky, telefonní hovory a jména, jejichž význam nebyl jasný. FBI převzala kriminální a teroristickou linii vyšetřování. Operace dostala označení PENTTBOM, odvozené od Pentagon/Twin Towers Bombing. FBI ji později označila za největší a nejambicióznější vyšetřování ve své historii.

V prvních dnech byla zásadní rychlá identifikace únosců a zjištění, zda existují další připravené týmy. Na vyšetřování v jeho vrcholu pracovaly tisíce agentů a více než polovina tehdejšího personálu FBI se v různé míře podílela na úkolech spojených s PENTTBOM. FBI uvádí, že v průběhu vyšetřování prověřila přes půl milionu stop. Identifikace devatenácti únosců byla pouze začátkem: bylo třeba rekonstruovat jejich cesty, účty, telefonní kontakty, ubytování, pilotní výcvik a vazby na lidi mimo Spojené státy.

Leteckou část nelze ztotožňovat s běžným vyšetřováním nehody. Úmyslné činy spadaly do kriminálního vyšetřování FBI; NTSB a FAA poskytovaly odborné, radarové, technické a provozní podklady. Rozsáhlý soubor materiálů FAA byl později předán Národnímu archivu. Archiv uvádí přibližně 126 kubických stop textových, zvukových a elektronických záznamů vztahujících se ke čtyřem letům i federální reakci.

Zapisovače ukazují rozdíl mezi jednotlivými místy. Z trosek obou věží se palubní zapisovače nepodařilo získat. U letu 93 byly nalezeny jak letový, tak hlasový zapisovač a oba výrazně přispěly k rekonstrukci. National Park Service uvádí, že z letu 77 byl použitelný letový zapisovač, zatímco hlasový záznam neposkytl srovnatelný zdrojový výsledek. To je jeden z důvodů, proč jsou některé fáze letů 77 a 93 technicky rekonstruovatelné jinak než závěr letů 11 a 175.

Vedle trestního vyšetřování vznikla politická a zpravodajská linie. Joint Inquiry – společné vyšetřování zpravodajských výborů Senátu a Sněmovny reprezentantů – se soustředilo především na to, co věděly americké zpravodajské instituce před 11. zářím a proč dostupné informace nevedly k odhalení operace. Jeho zjištění zahrnují letní nárůst výstrah, nedostatky ve sdílení informací, případ Mihdhara a Házmího, Phoenix memo i Moussaouiho. Zároveň dospělo k závěru, že před útoky nebyla k dispozici zpravodajská informace určující přesný čas, místo a způsob provedení.

Na tuto práci navázala Národní komise pro vyšetření teroristických útoků proti Spojeným státům, obvykle označovaná jako 9/11 Commission. Nebyla policejním orgánem ani technickou komisí pro statiku budov. Jejím úkolem bylo rekonstruovat útok, přípravu, institucionální reakci a systémová selhání. Podle vlastních poznámek pracovala s více než 2,5 milionu stran dokumentů, více než tisícem hodin zvukových záznamů, veřejnými slyšeními a rozsáhlým materiálem FBI včetně tisíců výslechových záznamů PENTTBOM. Uspořádala dvanáct veřejných slyšení.

Právě její rozsah však nevylučuje zdrojová omezení. Pro vnitřní příběh al-Káidy byla Komise do značné míry odkázána na souhrny výslechů zajatých členů sítě. Neměla přímý přístup k zadrženým ani k jejich vyslýchajícím a sama upozornila, že se snaží tvrzení ověřovat z dalších zdrojů. Pozdější senátní studie programu CIA přinesla další důvod ke kritickému čtení těchto pasáží, protože doložila rozsáhlé používání tvrdých donucovacích výslechových metod. Historická rekonstrukce rozhodování bin Ládina a Chálida Šajcha Muhammada je proto méně bezprostřední než například údaje z radarového záznamu nebo bankovního převodu.

Zcela oddělenou linii představovalo technické vyšetřování budov. FEMA zahájila svou Building Performance Assessment Team Study už na podzim 2001 a odborníci prohlíželi zachráněnou konstrukční ocel. NIST od roku 2002 postupně rozvinul rozsáhlé vyšetřování WTC 1, WTC 2 a později WTC 7. Jeho otázka nebyla „kdo útok spáchal“, ale jak se budovy chovaly po nárazu, jak se šířily požáry, co se stalo s požární ochranou a konstrukcí, proč byl zahájen kolaps a jak zlepšit stavební a požární předpisy.

NIST pracoval s fyzickými vzorky oceli, obrazovými záznamy, svědectvími, laboratorními testy a počítačovými simulacemi. U věží rozlišil fázi nárazu, rozvoj požárů, tepelnou odezvu a zahájení kolapsu. U WTC 7 zkoumal účinky trosek a dlouhodobých požárů. Veřejně rozšířené hypotézy o řízené demolici NIST posuzoval ve vztahu k dostupným fyzickým a obrazovým důkazům a uvedl, že nenašel důkazy výbuchů, které by vysvětlovaly zahájení kolapsu věží nebo WTC 7. To není argument z autority sám o sobě; jde o závěr konkrétního technického vyšetřování založeného na uvedeném souboru dat a modelování.

Co tedy lze považovat za spolehlivě uzavřené? Identita devatenácti únosců; jejich rozdělení mezi čtyři lety; základní struktura operace al-Káidy; role bin Ládina a Chálida Šajcha Muhammada; rozhodující části cestování, financování a pilotního výcviku; časy a trasy čtyř letů; cíle tří strojů, které zasáhly budovy; a technické vysvětlení mechanismu kolapsů WTC 1, 2 a 7 v závěrech NIST. To neznamená, že každý rozhovor mezi plánovači, každá finanční drobnost nebo každý okamžik uvnitř unesených kabin je znám se stejnou jistotou.

Některé otázky zůstávají otevřenější: přesná podoba některých interních rozhodnutí al-Káidy, úplný tok všech podpůrných kontaktů, definitivní konkrétní cíl letu 93 nebo otázky spojené s lidmi, kteří se pohybovali na okraji operační sítě. Později odtajňované dokumenty mohou doplnit kontext, ale jejich novost sama o sobě neznamená, že ruší celou dřívější rekonstrukci. Nový dokument musí být hodnocen podle toho, co skutečně dokládá.

Trestněprávní následky útoků navíc nejsou uzavřenou historickou kapitolou. Chálid Šajch Muhammad a další obžalovaní jsou součástí systému vojenských komisí v Guantánamu. Oficiální web Office of Military Commissions zveřejnil 16. a 17. září 2026 další procesní dokumenty v případu Chálida Šajcha Muhammada a dalších, včetně sedmé změny harmonogramu; kalendář komise nadále uvádí blok jednání od 28. září do 2. října 2026. To znamená, že čtvrt století po útocích neexistuje v této klíčové větvi konečný pravomocný rozsudek, který by celý proces uzavíral.

Úplná chronologie federálních trestních řízení souvisejících s útoky a přesné milníky vojenské komise od prvních obvinění přes legislativní změny až po současnost by vyžadovaly samostatné projití soudních rozhodnutí. Zde je proto zachycena základní doložená časová a institucionální linie.

Zdroje k oddílu

Oddíl č. 7

Odvetné kroky a dlouhodobé následky

Reakce na 11. září se začala větvit prakticky okamžitě. Jedna větev byla vojenská, druhá právní, další zpravodajská, policejní, diplomatická a institucionální. Některé kroky byly přímou odpovědí na al-Káidu a její afghánské zázemí. Jiné vznikly později v politickém prostředí, které útoky zásadně proměnily. Smíchat je všechny pod jedno slovo „odveta“ by bylo historicky nepřesné.

OSN. Rada bezpečnosti přijala už 12. září 2001 rezoluci 1368. Odsoudila útoky, označila mezinárodní terorismus za hrozbu míru a bezpečnosti a připomněla přirozené právo na individuální či kolektivní sebeobranu podle Charty OSN. Dne 28. září následovala rezoluce 1373, přijatá jednomyslně a podle kapitoly VII Charty. Ta stanovila státům rozsáhlé povinnosti v boji proti financování terorismu, zmrazování majetku, poskytování útočiště a přeshraničnímu pohybu teroristických sítí a vytvořila protiteroristický výbor Rady bezpečnosti.

NATO. Severoatlantická rada 12. září prohlásila, že pokud se prokáže, že útok byl řízen ze zahraničí proti Spojeným státům, bude považován za případ spadající pod článek 5 Washingtonské smlouvy. Nebylo tedy přesné říci, že už 12. září bylo bez podmínky uzavřeno, kdo útok provedl. Teprve 2. října 2001, po americkém brífinku spojencům, NATO konstatovalo, že útok byl veden ze zahraničí sítí al-Káida, a použití článku 5 potvrdilo. Bylo to jeho první použití v historii Aliance.

Americké zmocnění k použití síly. Kongres přijal a prezident podepsal 18. září 2001 Public Law 107-40, známý jako Authorization for Use of Military Force – AUMF, zákonné zmocnění k použití vojenské síly. Text povolil prezidentovi použít nezbytnou a přiměřenou sílu proti státům, organizacím a osobám, o nichž určí, že útoky z 11. září naplánovaly, schválily, provedly, napomáhaly jim nebo poskytovaly útočiště těmto organizacím či osobám. Právě toto široké zmocnění se stalo dlouhodobým právním pilířem amerických protiteroristických operací daleko za rámcem prvních měsíců po útoku.

Afghánistán. Prezident George W. Bush 20. září požadoval, aby Tálibán vydal představitele al-Káidy a uzavřel teroristické výcvikové tábory. Tálibán podmínky nesplnil. Dne 7. října 2001 Spojené státy s podporou spojenců zahájily údery proti al-Káidě a tálibánským cílům v Afghánistánu. Tato fáze byla jednoznačně a bezprostředně spojena s útoky z 11. září: al-Káida měla v Afghánistánu základny a bin Ládin zde využíval ochranu tálibánského režimu.

Tálibánský státní režim byl během závěru roku 2001 vytlačen z hlavních center moci, ale tím válka neskončila. Operace proti al-Káidě se proměnila v dlouhodobou válku, protipovstaleckou kampaň a mezinárodní pokus vybudovat a udržet nový afghánský stát a bezpečnostní síly. NATO následně převzalo významnou roli prostřednictvím ISAF a pozdějších misí. V roce 2021 se západní vojenská přítomnost uzavřela a Tálibán znovu převzal vládu nad zemí. Časový oblouk od přímé odvety v říjnu 2001 k afghánskému konfliktu o dvě desetiletí později proto nelze popsat jako jedinou neměnnou operaci s jediným cílem.

Také lidské náklady potřebují metodickou opatrnost. Válka zahrnovala americké a spojenecké vojáky, afghánské vládní síly, Tálibán a další ozbrojené skupiny, civilisty, osoby zemřelé při teroristických útocích i nepřímé oběti konfliktu. Neexistuje jeden institucionální zdroj, který by všechny kategorie po celé období 2001–2021 počítal jednotnou metodikou. Proto zde není vytvořen jeden zdánlivě přesný „celkový počet obětí afghánské války“. Takové číslo musí vždy obsahovat definici toho, koho a jak započítává.

Guantánamo. Spojené státy od roku 2002 provozují vojenská detenční zařízení na základně Guantánamo Bay na Kubě pro osoby zadržené při zahraničních protiteroristických operacích. Systém vojenských komisí byl poprvé vytvořen už v roce 2001; jeho právní rámec byl v dalších letech opakovaně měněn a současná procesní struktura se opírá mimo jiné o Military Commissions Act z roku 2009. Guantánamo se stalo jedním z nejtrvalejších právních důsledků reakce na 11. září – místem, kde se střetly otázky válečného zadržování, soudní pravomoci, přístupu k důkazům, utajení a procesních práv.

Je nutné odlišit Guantánamo od tajného detenčního programu CIA, i když se životní dráhy některých zadržených oběma systémy propojily. Senátní výbor pro zpravodajství v roce 2014 zveřejnil rozsáhlou studii detenčního a výslechového programu CIA. Ministerstvo spravedlnosti zároveň zpřístupnilo dobová právní memoranda Office of Legal Counsel, která se snažila vymezit přípustnost metod používaných při výsleších. Právě zde se nachází jedna z nejtemnějších právních a morálních vrstev americké reakce: používání metod jako waterboarding (simulované tonutí), dlouhodobá spánková deprivace a další extrémní donucovací postupy, které se staly předmětem sporu o mučení a odpovědnost státu.

Dlouhý právní dosah je patrný i v září 2026. Ve dnech 16. a 17. září zveřejnila vojenská komise další procesní dokumenty v případu Chálida Šajcha Muhammada a dalších obžalovaných z útoků; další blok jednání zůstává v kalendáři od 28. září do 2. října 2026. Čtvrt století po 11. září tak samotný klíčový proces se skupinou údajných organizátorů stále není historicky uzavřenou záležitostí.

Usáma bin Ládin. Pátrání po něm pokračovalo téměř deset let. Podle oficiálního amerického popisu začala CIA v roce 2010 spojovat jednoho z důvěryhodných kurýrů al-Káidy s neobvyklým opevněným objektem v Abbottabádu v Pákistánu. Prezident Barack Obama během jara 2011 opakovaně projednával možné varianty zásahu s Radou národní bezpečnosti a konečný rozkaz k operaci vydal 29. dubna 2011.

Americký tým poté v noci na 2. května pákistánského času provedl zásah v Abbottabádu, při němž byl bin Ládin zabit. Americké úřady Pákistán předem do operačního plánování nezapojily a oficiální brífink zdůraznil vysoký stupeň utajení. Zároveň je vhodné nepřebírat každý detail z prvních hodin po operaci jako definitivní: úvodní veřejný popis byl záměrně neúplný a řadu technických a zpravodajských podrobností vláda nezveřejnila. Bezpečně doložitelné jádro tvoří umístění objektu v Abbottabádu, dlouhodobá kurýrní stopa, Obamův rozkaz z 29. dubna a smrt bin Ládina při americké operaci.

Letištní a institucionální bezpečnost. Dne 19. listopadu 2001 přinesl Aviation and Transportation Security Act vytvoření Transportation Security Administration, TSA – Úřadu pro bezpečnost dopravy. TSA převzala federální odpovědnost za klíčovou část bezpečnostní kontroly civilního letectví a v roce 2003 se stala součástí nového Department of Homeland Security, Ministerstva vnitřní bezpečnosti. FAA uvádí, že TSA začala přebírat odpovědnost za leteckou bezpečnost v únoru 2002.

Samotné Ministerstvo vnitřní bezpečnosti bylo ustaveno v roce 2002 spojením dvaadvaceti federálních úřadů a organizací do jednoho kabinetního ministerstva. 11. září tak nezměnilo jen postup na letištní kontrole; vedlo k institucionálnímu přeskupení části amerického státu kolem ochrany hranic, letectví, krizového řízení a prevence terorismu.

Změnil se také přístup ke sdílení zpravodajských informací a sledování rizik. Právě závěry Joint Inquiry a 9/11 Commission zdůrazňovaly, že problémem před útoky nebyl pouze nedostatek dat, ale neschopnost propojit informace rozptýlené mezi CIA, FBI, imigračními institucemi, FAA a dalšími složkami. Pozdější bezpečnostní systém proto více stavěl na společných seznamech, vzájemném sdílení a meziagenturní analýze. Konkrétní legislativní rozšíření elektronického dohledu má vlastní právní historii a nelze je shrnout jedinou obecnou větou.

Irák. Válku proti Iráku v roce 2003 nelze označovat jednoduše za přímou vojenskou odvetu za útoky z 11. září. Kongres pro použití síly proti Iráku přijal samostatné právní zmocnění, Public Law 107-243, schválené 16. října 2002. Už tato skutečnost je právně podstatná: válka neměla stejný bezprostřední právní základ jako operace proti těm, kdo byli odpovědní za útoky z 11. září.

Politicky byla invaze do Iráku nepochybně součástí bezpečnostního prostředí vytvořeného po 11. září – v americké debatě se spojovaly otázky terorismu, iráckého režimu a zbraní hromadného ničení. Historicky je však třeba rozlišit přímý příčinný řetězec 11. září → al-Káida → Tálibánské útočiště → operace v Afghánistánu od zprostředkovaného politického řetězce, který vedl k válce v Iráku. Sloučit obě války do jediné přímé odvety by čtenáři skrylo jejich rozdílné právní, zpravodajské a politické základy.

Dlouhodobý dopad útoků proto není jedna přímka. Začíná téměř třemi tisíci zavražděných lidí 11. září, pokračuje válkou v Afghánistánu, novým protiteroristickým právem, změnami letecké bezpečnosti, reorganizací státu, tajnými detencemi, mučením, Guantánamem, vojenskými komisemi, zpravodajskými operacemi po celém světě a politickými rozhodnutími, jejichž spojení s původními útoky bylo postupně stále nepřímější. Některé z těchto kroků byly reakcí na konkrétní pachatele. Jiné byly reakcí na strach a strategické prostředí, které po nich zůstalo. Právě toto rozlišení je pro historickou přesnost podstatnější než snaha dát celé následující čtvrtstoletí pod jediný pojem „válka proti teroru“.

Zdroje k oddílu

Stěžejním prvkem projektu bude takzvaná kontrafaktuální laboratoř. Jejím smyslem není přepisovat učebnice, ale na krátkou dobu vrátit minulosti otevřenou budoucnost.Připomenout, že ve chvíli, kdy se dějiny odehrávaly, ještě nebyly uzamčené a stále připouštěly jiný možný průběh.

Vzpomínkový a další veřejný program

Níže je výčet veřejně ohlášených vzpomínkových a souvisejících akcí a ověřených informací o dalších událostech.

Zobrazit přehled akcí

Časy jsou uvedeny ve východním čase USA (ET). Přepínač Česko zobrazí české časy včetně změny dne.

Proběhlo

Probíhá / otevřeno

Chystá se

Campfire Program v Greenbelt Parku v Greenbeltu (Maryland) proběhl 5. září 2026. Rodinné nebo kapacitně uzavřené programy nejsou prezentovány jako volně přístupné prezenční akce.

Klíčové zdroje

Časová osa, údaje o zhroucení budov, události u Pentagonu a letu 93, zdravotní následky i alianční souvislosti se opírají o následující institucionální zdroje. Konkrétní interpretace zůstává autorským výkladem.

Zobrazit výčet zdrojů

Metodická poznámka: 08:46:40 EDT je čas prvního nárazu podle Komise; úvodní kontrafaktuální zobrazení používá 08:46:39 EDT jako poslední celou vteřinu před ním. 09:03:11 EDT je časová kotva Komise, 09:02:59 EDT časová kotva NIST ve vizuální rekonstrukci NIST a 09:03:10 EDT poslední celá vteřina před druhým nárazem podle kotvy Komise. Poslední údaj není původní časový kód vysílání ani číslo snímku. Časy v této zdrojové poznámce se řídí aktuální polohou přepínače.

Dynamický rozvoj webu

Část plánovaného obsahu přidám z technických důvodů
dodatečně. A postupně doplním nástavbové materiály.

Co přibylo 5 + 10 pohledů 11 hlavních otázek Zpět na začátek