Krizová reakce
státu a institucí

V 8:46:40 EDT narazil let American Airlines 11 do Severní věže. V prvních minutách ještě neexistovala jedna „národní reakce na 11. září“. V New Yorku začínal zásah proti mimořádné katastrofě. Řídící letového provozu hledali unesené nebo ztracené stroje. Armádní protivzdušná obrana pracovala s neúplnými a místy chybnými údaji. Prezident byl na Floridě. Viceprezident ve Washingtonu. Federální vyšetřovací aparát se teprve rozbíhal. Kanada během několika hodin začala přijímat letadla, která už nesměla pokračovat do Spojených států. Evropské vlády a spojenecké instituce se snažily pochopit, zda čelí jednorázovému útoku, začátku širší kampaně, nebo obojímu.

Teprve zpětně se všechny tyto děje skládají do jednoho obrazu. Lidé, kteří rozhodovali dopoledne 11. září 2001, takový obraz neměli. V tom spočívá základní problém celé krizové reakce: jednotlivé části státu dokázaly v některých oblastech jednat mimořádně rychle, ale informace se mezi civilním letectvím, vojenskou obranou, politickým vedením, zpravodajskými službami a místními orgány neskládaly stejně rychle jako samotný útok. Pozdější úplná časová osa proto nesmí být zaměněna za znalost lidí v 8:47 EDT, 9:05 EDT nebo 9:35 EDT.

Oddíl č. 1

Když se útok stane státní krizí

Jeden z nejdůležitějších okamžiků dne se odehrál nikoli ve velitelském bunkru, ale na televizních obrazovkách a v operačních střediscích po celé zemi. Po prvním nárazu bylo ještě možné pracovat s možností mimořádné letecké nehody, přestože Boston Center už vědělo, že American Airlines 11 byl unesen. V 9:03:11 EDT zasáhl United Airlines 175 Jižní věž. Tím se povaha události změnila i epistemicky: druhý zásah prakticky vyloučil náhodu a vytvořil obraz koordinovaného útoku. Přibližně v 9:05 EDT řekl šéf prezidentovy kanceláře Andrew Card Georgi W. Bushovi, že druhé letadlo zasáhlo druhou věž a země je napadena.

Ani tento okamžik však není jediným přesným bodem, v němž by se „běžná reakce“ změnila v „národní krizi“. V 9:25 EDT vydalo středisko FAA v Herndonu celonárodní ground stop, tedy zákaz nových odletů. V 9:37:46 EDT zasáhl American Airlines 77 Pentagon. V 9:42 EDT nařídil národní provozní manažer FAA Ben Sliney všem letadlům ve vzduchu přistát na nejbližším vhodném letišti. Ministr dopravy Norman Mineta později při výpovědi použil přibližný čas 9:45 EDT pro konečné nařízení k přistání všech civilních letadel. Oba časy tedy nejsou nutně rozporem: první pochází z podrobné rekonstrukce činnosti Command Center, druhý z pozdějšího svědectví ministra.

Nejpřesnější odpověď proto zní: národní krizová reakce nevznikla jediným přepnutím. Druhý náraz v 9:03:11 EDT představoval rozhodující změnu v poznání povahy útoku. Celostátní dopravní a bezpečnostní opatření se potom skládala během následujících zhruba čtyřiceti minut. Zásah Pentagonu mezitím ukázal, že ohroženo není pouze jedno město, ale také centrum federální vojenské moci.

Pro tento výklad je také nutné zachovat rozdíl mezi 9:03:11 EDT, který Komise používá jako fyzický čas zásahu Jižní věže, a údajem 9:02:59 EDT, který se objevuje v některých synchronizovaných obrazových časových osách. V této rekonstrukci se 9:02:59 EDT nepoužívá jako čas fyzického nárazu. Bez přesného určení konkrétního obrazového nebo synchronizačního pramene by bylo nepoctivé obě hodnoty slít do jediné časové kotvy.

Americký stát navíc netvořil jediný velitelský řetězec. FAA řídila civilní letecký provoz, ale neměla stíhačky. NORAD a jeho severovýchodní sektor NEADS disponovaly protivzdušnou obranou, ale pro zásah proti unesenému civilnímu letadlu byly před 11. zářím závislé na informacích a procedurách, které začínaly v civilním letectví. Secret Service chránila prezidenta a viceprezidenta, nikoli vzdušný prostor jako celek. FBI měla vyšetřovací pravomoc, nikoli operační řízení letadel. Místní policie, hasiči a zdravotnické služby v New Yorku, Arlingtonu a Pensylvánii měly vlastní velení. Kongres mohl přijímat zákony a rozpočtová rozhodnutí, ale neřídil FAA ani bojové stíhačky.

Před 11. zářím se navíc předpokládalo, že únos letadla je krizí, která obvykle poskytne čas. Procedura počítala s identifikovaným strojem, komunikací s únosci, vyjednáváním a případnou vojenskou asistencí. Představa několika civilních letadel proměněných během desítek minut v řízené střely nebyla praktickým základem každodenního postupu. Upozornění na únos mohlo procházet od řídícího letového provozu přes jeho nadřízené, ústředí FAA, vojenské velitelské centrum a schvalovací stupně ministerstva obrany. To bylo zvládnutelné pro pomalou krizi; pro útok odehrávající se rychlostí dopravního letadla nikoli.

Důležitou historickou pojistkou je i to, co v roce 2001 ještě neexistovalo. Department of Homeland Security, tedy Ministerstvo vnitřní bezpečnosti, nebylo 11. září součástí americké federální struktury; vzniklo až při pozdější reorganizaci. Neexistovala ani TSA v dnešní roli federálního správce bezpečnostních kontrol na letištích. Pobřežní stráž byla tehdy organizačně v jiném resortním uspořádání než po vzniku DHS. Vkládat dnešní systém do rána 11. září by znamenalo vysvětlovat tehdejší reakci institucemi, které ještě nebyly vytvořeny.

Oddíl č. 2

Prezident, Bílý dům a kontinuita vlády

George W. Bush byl ráno 11. září ve škole Emma E. Booker Elementary School v Sarasotě na Floridě. Archiv George W. Bush Presidential Library uchovává známou obrazovou řadu prezidenta ve třídě, ale veřejná galerie sama o sobě neposkytuje přesný čas vzniku každého jednotlivého snímku. Fotografie proto dokládá místo, situaci a vizuální podobu okamžiku; není sama o sobě přesným časovým logem. Čas, kdy Andrew Card prezidenta informoval o druhém nárazu, musí pocházet z jiných pramenů. Komise jej klade přibližně do 9:05 EDT.

Před Cardovou zprávou prezident věděl o prvním nárazu a pracoval s informací, která ještě nemusela znamenat koordinovaný teroristický útok. Po zprávě o druhé věži věděl, že Spojené státy čelí útoku; nevěděl však ještě to, co dnes označujeme za úplný obraz čtyř únosů. Neznal budoucí zásah Pentagonu, pád letu 93 ani úplnou totožnost pachatelů. Tvrzení, že v 9:05 EDT okamžitě znal celý plán čtyř koordinovaných letadel a jeho organizátory, je tedy zpětným přenesením pozdější znalosti do okamžiku, kdy taková znalost ještě neexistovala.

Bush zůstal po Cardově sdělení ve třídě ještě přibližně pět až sedm minut. Samotný televizní obraz této chvíle nelze převést na tvrzení, že „nic nedělal“, stejně jako z něj nelze dokazovat kvalitu jeho rozhodování. Doložit lze, že krátce před 9:15 EDT odešel do připravené místnosti, kde začala série telefonátů a porad; komunikoval mimo jiné s viceprezidentem Dickem Cheneym, poradkyní pro národní bezpečnost Condoleezzou Riceovou, guvernérem New Yorku Georgem Patakim a ředitelem FBI Robertem Muellerem. Ve 9:30 EDT předstoupil před veřejnost a útok už výslovně označil za zjevný teroristický čin.

Proč tedy Air Force One „odletělo bez cíle“? Toto populární tvrzení má reálné jádro, ale potřebuje vysvětlení. Letoun neodstartoval bez směru, řízení nebo bezpečnostního plánu. Neměl v okamžiku startu pevně určený konečný politický cíl cesty. Bezprostředním bezpečnostním cílem bylo dostat prezidenta ze statického, předvídatelného místa do vzduchu a teprve poté rozhodnout, zda je možné vrátit se do Washingtonu. Secret Service a část prezidentova okolí návrat odmítaly, protože rozsah útoku ani možné další cíle nebyly známé. Bush naopak chtěl zpět do hlavního města.

Právě tato neshoda vysvětluje trasu přes Louisianu a Nebrasku lépe než dramatická formulace o „prchajícím prezidentovi“. Přibližně v 10:20 EDT bylo jako mezilehlé bezpečné místo vybráno Barksdale Air Force Base. Šlo o fungující vojenskou základnu, nikoli však o předem připravené prezidentské krizové centrum pro neočekávaný přílet. Komise zaznamenala například to, že první místnost, do níž byl prezident uveden, neměla potřebné telefonní vybavení a elektrické přípojky pro okamžité prezidentské pracovní stanoviště. Offutt Air Force Base v Nebrasce byla zvolena také proto, že disponovala vhodnějšími zabezpečenými velitelskými a komunikačními kapacitami.

Tvrzení, že Air Force One bylo jediným letadlem nad Spojenými státy, je nepravdivé. FAA nechala přistát civilní provoz, nikoli všechny létající prostředky bez výjimky. Stíhačky NORAD byly ve vzduchu, později se přidávaly další vojenské hlídky a existovaly výjimky pro nezbytné nouzové lety. Komise uvádí, že ve 12:16 EDT byl americký vzdušný prostor poprvé vyčištěn od běžného provozu, ale zůstala vojenská a nezbytná nouzová letadla. Air Force One byl mimořádně viditelným vládním strojem; nebyl osamoceným letadlem na doslova prázdném nebi.

Ve Washingtonu mezitím Secret Service chránila jinou část ústavní moci. První konkrétní informace o bezprostřední hrozbě pro Bílý dům přicházely kolem 9:33 EDT. Těsně před 9:36 EDT byl vydán příkaz odvést viceprezidenta Cheneyho do zabezpečeného prostoru; kolem 9:37 EDT byl přesouván podzemní cestou. Jeho přesný čas příchodu do Presidential Emergency Operations Center, prezidentského nouzového operačního střediska, je jedním z bodů, kde se pozdější svědectví a záznamy úplně nepřekrývají. Komise jej klade až těsně před desátou hodinou a výslovně pracuje s rekonstrukcí, nikoli s dokonalým minutovým logem.

Kontinuita vlády proto neznamenala, že by se veškerá moc přestěhovala do jednoho bunkru. Prezident byl ve vzduchu a později na vojenských základnách, viceprezident v zabezpečeném prostoru Bílého domu, vedoucí představitelé Kongresu byli přesunuti na chráněná místa a jednotlivá ministerstva pokračovala z vlastních pracovišť. White House Military Office zároveň kolem 9:59 EDT požadoval mimo jiné opatření spojená s kontinuitou vlády, stíhací doprovod Air Force One a bojové hlídky nad Washingtonem.

Kongres neměl dopoledne 11. září roli válečného velitelského centra. Přibližně v 10:15 EDT bylo nařízeno vyklizení Kapitolu a jeho kancelářských prostor a nejvyšší představitelé legislativy byli přesunuti na zabezpečená místa. Večer se přibližně 150 členů Kongresu vrátilo k východnímu průčelí Kapitolu k veřejnému projevu politické jednoty. 11. září však Kongres nepřijal formální vyhlášení války ani konečné zmocnění k vojenskému tažení. Právní rozhodnutí o použití síly přišla později.

Ve 20:30 EDT – vystoupil Bush z Bílého domu s večerním projevem. Veřejnosti slíbil, že Spojené státy nebudou rozlišovat pouze mezi pachatelem a těmi, kdo mu poskytují útočiště. To už naznačovalo směr, z něhož vznikla pozdější dlouhodobá politika. Ani v tuto chvíli však ještě nebyla dopoledne „hotová“ válka v Afghánistánu, natož všechny další kroky následujících let. Ještě 12. září mluvčí Bílého domu veřejně odmítal předčasně potvrdit konkrétního pachatele, dokud se shromažďovaly důkazy.

Oddíl č. 3

Civilní a vojenské nebe nad Spojenými státy

Největší paradox americké letecké reakce spočívá v tom, že jeden systém během dopoledne prokazatelně selhal v rychlém propojení informací s protivzdušnou obranou – a současně dokázal provést jednu z největších nouzových změn civilního letového provozu v dějinách země. Oba závěry jsou pravdivé současně. Vojenská reakce na konkrétní unesené stroje byla příliš pomalá a místy běžela za chybnými údaji. Civilní řízení letového provozu naopak během několika hodin bezpečně dostalo na zem přibližně 4 500 letadel.

American Airlines 11 přestal běžně komunikovat přibližně ve 8:14 EDT. V 8:21 EDT byl vypnut odpovídač. V 8:24 EDT zachytil Boston Center neobvyklé vysílání z kokpitu a v 8:25 EDT už pracoval s únosem jako reálnou skutečností. Boston upozornil FAA Command Center v Herndonu přibližně v 8:28 EDT a ústředí FAA v 8:32 EDT. Protože běžný řetězec nepostupoval dost rychle, Boston Center kontaktovalo armádu přímo; NEADS obdržel upozornění přibližně v 8:38 EDT. V 8:46 EDT dostaly stíhačky z Otis Air National Guard Base příkaz ke startu. Ve 8:46:40 EDT však American 11 zasáhl Severní věž a stíhačky byly ve vzduchu až kolem 8:53 EDT.

United Airlines 175 byl jiný případ. Poslední normální rádiový kontakt přišel kolem 8:42 EDT; mezi 8:42 EDT a 8:46 EDT byl let zřejmě převzat únosci. V 8:47 EDT změnil odpovídač a začal se odchylovat. New York Center v 8:55 EDT usoudilo, že byl pravděpodobně unesen. Letadlo však v 9:03:11 EDT narazilo do Jižní věže a NEADS dostal identifikaci druhého zasaženého stroje jako letu 175 až přibližně v 9:15 EDT. Proti druhému útoku tedy armáda nedostala operačně použitelnou předběžnou výstrahu.

American Airlines 77 ukazuje další druh selhání. Po posledním běžném kontaktu kolem 8:51 EDT se let obrátil a v 8:56 EDT vypnul odpovídač. Indianapolis Center zpočátku zvažovalo možnost havárie a hledalo stroj západně od poslední známé polohy; AA77 mezitím letěl desítky minut zpět na východ. FAA Command Center vědělo kolem 9:21 EDT, že je let pohřešovaný, zatímco NEADS zároveň zaměstnávala nesprávná informace, podle níž může být American 11 stále ve vzduchu a směřovat k Washingtonu. V 9:34 EDT se NEADS dozvěděl, že AA77 chybí. O tři minuty později, v 9:37:46 EDT, let zasáhl Pentagon.

United Airlines 93 je pro posouzení protivzdušné obrany nejcitlivější. FAA věděla, že stroj byl unesen, a mezi Herndonem a ústředím probíhaly aktualizace. V 9:53 EDT se diskutovalo, zda je třeba žádat armádu o pomoc. Formální a včasná vojenská výstraha však nevznikla. Let 93 dopadl v Pensylvánii v 10:03:11 EDT. NEADS dostal první hovor o jeho únosu kolem 10:07 EDT, tedy už po pádu, a skutečnost, že stroj havaroval, se ve vojenském řetězci potvrzovala ještě později.

Proč se informace FAA a NORAD nespojily rychleji? Nešlo o jeden porouchaný telefon. Systém byl konstruován podle jiného scénáře. Vnitrostátní únos civilního letadla nebyl každodenně chápán jako vojenský útok, při němž má být letadlo během minut zničeno. Civilní a vojenské radary měly různé funkce. Vypnutí odpovídače znesnadňovalo identifikaci. Informace putovaly přes několik organizačních úrovní. Některá hlášení byla opožděná a jiná chybná. A když NMCC v Pentagonu v 9:39 EDT otevřelo velkou konferenci o vzdušné hrozbě, FAA se jí prvních osmačtyřicet minut účinně neúčastnila; později připojený zástupce navíc neměl úplné aktuální informace ani odpovídající pravomoc.

Tento rozdíl mezi institucemi je vidět i na celonárodním ground stopu. Zákaz nových odletů v 9:25 EDT nebyl totéž jako příkaz všem strojům ve vzduchu přistát. První opatření zastavovalo vznik dalšího provozu; druhé, vydané v 9:42 EDT, odstraňovalo ze vzduchu již letící civilní stroje. Minetovo pozdější svědectví používá pro konečný příkaz přibližný čas 9:45 EDT. V takto husté chronologii je správnější rozdíl zdrojů zachovat než z něj vyrobit falešnou jedinou sekundu.

Výsledek byl mimořádný. Přibližně 4 500 komerčních a všeobecně leteckých strojů bylo navedeno na přistání bez nehody vyvolané samotným nouzovým uzemněním. Ve 12:16 EDT už podle pozdějšího svědectví Komise zůstávala ve vzduchu jen vojenská a nezbytná nouzová letadla. Řídící, piloti, dispečeři, aerolinie a letiště tak během několika hodin provedli operaci, pro kterou neexistoval běžný každodenní postup v takovém rozsahu. Je to samostatný úspěch civilního letectví a neztrácí svou váhu tím, že protivzdušná obrana měla současně vážné mezery.

Ani aerolinie nebyly pouhými pasivními vykonavateli federálních pokynů. American Airlines získala informace z letu 11 už prostřednictvím telefonátů palubních průvodčích. United měla vlastní provozní středisko a posílala svým letadlům bezpečnostní zprávy; United 93 obdržel varování o možném vniknutí do kokpitu krátce před svým vlastním únosem. American po druhém nárazu rozhodoval o odklánění vlastních letů a United rovněž začal uzemňovat svůj provoz. Firma však mohla řídit vlastní flotilu, nikoli celé americké nebe. Federální příkaz FAA měl jinou právní a operační působnost.

Největší spor se týká údajného rozkazu k sestřelení letu 93. Pozdější vzpomínky prezidenta Bushe a viceprezidenta Cheneyho popisují telefonickou shodu, že proti dalšímu potvrzenému unesenému letadlu lze použít smrtící sílu. Komise však nenašla dobový záznam, který by bezpečně potvrzoval čas takového rozhovoru před pádem letu 93. Telefonní evidence je neúplná a vzpomínky se rozcházejí. Dochované záznamy naopak dovolují poměrně dobře sledovat, kdy se oprávnění začalo předávat dál vojenským řetězcem – a to bylo už po pádu letu 93.

Přibližně mezi 10:10 EDT a 10:15 EDT Cheney potvrdil možnost zasáhnout proti hlášenému nepřátelskému letadlu směřujícímu k Washingtonu. V 10:18 EDT je zachycen další rozhovor s prezidentem týkající se této pravomoci a kolem 10:20 EDT si Ari Fleischer poznamenal prezidentovo potvrzení, že v případě nutnosti povolil sestřel. NMCC se mezitím o únosu letu 93 dozvědělo teprve z informací Bílého domu kolem doby, kdy už letadlo dopadlo. NEADS v 10:07 EDT ještě nevěděl, že UA93 už neexistuje. Vojenská instrukce, která se nakonec dostala k protivzdušné obraně, tedy nemohla zachránit ani sestřelit let, který už v 10:03:11 EDT ležel v Pensylvánii.

Ani stíhačky z Andrews Air Force Base nepředstavují skrytý prostředek, který mohl být jednoduše použit o půl hodiny dříve. První z tamních stíhaček se podle rekonstrukce Komise dostaly do vzduchu až kolem 10:38 EDT a část instrukcí o případném použití zbraní k nim procházela neobvyklou, improvizovanou cestou přes ochranné složky, nikoli standardním předem procvičeným řetězcem. Piloti z Langley před pádem letu 93 rovněž nedostali použitelný rozkaz k jeho sestřelení.

Nelze proto poctivě napsat, že „Bush nařídil sestřelit let 93“ a armáda tento rozkaz nestihla provést. Přesnější formulace je: politické vedení během dopoledne dospělo k rozhodnutí umožnit použití smrtící síly proti dalším potvrzeným uneseným strojům; dochované záznamy však neprokazují, že takový použitelný rozkaz dorazil k pilotům před pádem letu 93. Stejně tak nelze bezpečně určit, zda by za jiných informačních podmínek armáda dokázala let 93 skutečně včas zachytit. To je kontrafaktuální otázka, ne zjištěný historický průběh.

Oddíl č. 4

Vyšetřování, federální pomoc a ochrana infrastruktury

FBI začala reagovat ještě v době, kdy nebylo jasné, zda útok skončil. Strategic Information and Operations Center, federální operační středisko FBI, bylo aktivováno během několika minut. Do konce dne měla FBI velitelská pracoviště u všech tří hlavních míst katastrofy a rozbíhala vyšetřování, které dostalo označení PENTTBOM. Později se stalo největší trestní kauzou v historii úřadu; ve vrcholné fázi na ní v nějaké podobě pracovala více než polovina agentů FBI.

I zde je důležité rozlišovat mezi podezřením, pravděpodobnou atribucí a prokázaným vyšetřovacím závěrem. Zkušeným protiteroristickým pracovníkům začala al-Káida připadat jako pravděpodobný pachatel velmi brzy. To ale není totéž jako mít během dopoledne hotovou důkazní mapu devatenácti únosců, jejich cest, finančních vazeb, výcviku a řídicí struktury. FBI uvádí, že identifikace únosců začala během několika hodin, nikoli že v okamžiku druhého nárazu už stát znal jejich úplný operační řetězec.

Právě rozdíl mezi rychlým analytickým úsudkem a právně či diplomaticky použitelnou atribucí se později projevil i v NATO. Spojenci 12. září přijali podmíněné rozhodnutí o článku 5, ale definitivně konstatovali zahraniční původ útoku a vazbu na al-Káidu až po americkém předložení informací 2. října. Tato časová prodleva není důkazem, že 12. září „nikdo nevěděl nic“. Ukazuje spíš rozdíl mezi interním podezřením, pracovní zpravodajskou hypotézou a formálním rozhodnutím mezinárodní organizace.

Federální stát současně posílal pomoc místním záchranným systémům. FEMA disponovala 28 týmy Urban Search and Rescue, tedy specializovanými federálními týmy pro vyhledávání a záchranu ve zřícených stavbách. Pozdější účetní a hodnoticí materiály GAO uvádějí, že do New Yorku bylo nasazeno dvacet těchto týmů a do oblasti Washingtonu pět; u World Trade Center pracovalo přibližně 1 300 členů týmů a osmdesát vyhledávacích psů. Tato čísla popisují federální pomoc během operace, nikoli počet lidí přítomných v prvních minutách po nárazu.

Federální pomoc nepřevzala místní zásah jedním centrálním rozkazem. New York si zachoval vlastní hasičské, policejní a zdravotnické řetězce. Arlingtonská reakce u Pentagonu měla vlastní místní velení v součinnosti s federálními a vojenskými složkami. V Pensylvánii vznikla jiná kombinace místních orgánů, státní policie a federálního vyšetřování. FEMA přinášela zdroje a koordinaci, ale nevytvořila během několika minut jediný federální operační systém, který by řídil všechny osoby na všech třech místech.

Výraznou federální roli převzala Pobřežní stráž. Uzavření mostů, tunelů a části pozemní dopravy z Dolního Manhattanu vytvořilo potřebu dostat velké množství lidí přes řeky. Do námořní evakuace vstoupily trajekty, remorkéry, pracovní čluny, soukromí dopravci i jednotlivá plavidla. Oficiální historie U.S. Coast Guard později uvedla, že bylo po vodě dopraveno více než 500 000 lidí a tuto operaci popsala jako největší námořní evakuaci v zaznamenané historii. Číslo je vhodné uvádět právě jako odhad a tvrzení Pobřežní stráže, nikoli jako přesný jmenný součet.

Ani tato operace nebyla prostě „akcí Coast Guard“. Pobřežní stráž pomáhala vytvořit bezpečný rámec, organizovat provoz a aktivovat dostupná plavidla; soukromé trajekty, remorkéry a další lodě však zároveň jednaly vlastní iniciativou. Státní koordinace a občanská improvizace se tu překrývaly. Připsat půl milionu přepravených lidí jedné instituci by proto bylo stejně nepřesné jako státní úlohu úplně vymazat.

Krizová reakce se týkala také přístavů, hranic, strategických objektů a finanční infrastruktury. Newyorský finanční systém byl fyzickým zásahem do Dolního Manhattanu přímo narušen. Americké akciové a opční trhy 11. září neotevřely a zůstaly uzavřené do 17. září. Securities and Exchange Commission vydávala mimořádná opatření, aby umožnila bezpečný návrat obchodování a zmírnila technické a regulační problémy vzniklé přerušením provozu.

Federální rezervní systém mezitím řešil jiný druh kontinuity: aby fyzické poškození, přerušení spojení a nejistota nevyvolaly nedostatek likvidity v bankovním a platebním systému. Pozdější oficiální údaje ukazují prudký nárůst půjček přes diskontní okno a mimořádný přísun krátkodobé likvidity. Nešlo o policejní reakci na pachatele, ale o snahu zabránit tomu, aby se fyzický útok proměnil v sekundární poruchu finančního systému.

Stejně důležitým, ale méně viditelným úkolem bylo uchování důkazů. Radarové záznamy, telefonní a rádiové hovory, záznamy aerolinií, letové údaje, letištní dokumentace a materiály z míst dopadu měly hodnotu nejen pro operativní rozhodování, ale později i pro historickou rekonstrukci. National Archives dnes spravuje rozsáhlý fond záznamů FAA právě proto, že bez uchování těchto dat by řada dnešních přesných časů byla závislá pouze na lidské paměti.

Do půlnoci se tedy stát už nepohyboval pouze ve fázi „zastavit další útok“. Současně probíhalo vyšetřování, zajišťování stop, mobilizace záchranných zdrojů, ochrana vlády, kontrola vzdušného prostoru, námořní doprava, ochrana strategických míst a stabilizace finančního systému. Krizová reakce státu nebyla jen vojenská a policejní. Byla také dopravní, logistická, finanční, zdravotnická, vyšetřovací a komunikační.

Oddíl č. 5

Kanada a americká hemisféra

Kanada čelila krizi, kterou nezpůsobilo žádné letadlo mířící na kanadské město. Způsobila ji americká potřeba uzavřít vlastní vzdušný prostor. Nad Atlantikem a severní částí kontinentu se nacházely stovky letadel, která měla původně přistát ve Spojených státech. V okamžiku, kdy FAA začala americké nebe uzavírat, musela Kanada během několika hodin rozhodnout, které stroje otočí zpět a které převezme.

Federální ministři, Transport Canada, NAV CANADA, ministerstvo národní obrany, RCMP, CSIS, celní a imigrační instituce a jednotlivá letiště vytvořily síť reakce známou jako Operation Yellow Ribbon. Transport Canada aktivovala své situační centrum a udržovala spojení s NAV CANADA, bezpečnostními složkami i americkou FAA. Nešlo tedy o jedno rozhodnutí letiště v Ganderu, ale o federální dopravní a bezpečnostní operaci, jejíž důsledky potom nesly desítky místních komunit.

Čísla je nutné rozlišit velmi pečlivě:

Transport Canada v podrobném historickém přehledu uvádí 224 odkloněných letů a více než 33 000 cestujících, zatímco jiná pozdější federální tisková zpráva hovoří o 238 letadlech, která byla nařízením odkloněna do Kanady. Dostupné zdroje samy tento rozdíl metodicky úplně nevysvětlují. Nejpoctivější proto není vybrat „hezčí“ číslo, ale ponechat oba údaje s jejich definicí a zdrojem.

Stejně tak nelze z údaje „více než 33 000 cestujících“ vyrobit přesný počet všech osob včetně posádek. Transport Canada pro celý systém neposkytuje v použitém přehledu samostatný úplný celokanadský součet členů posádek. U jednotlivých letišť mohou existovat čísla zahrnující posádky, například u Ganderu, ale sečíst různé metodiky by vytvořilo falešnou přesnost.

Federální rozhodnutí vytvořilo pouze první část operace. NAV CANADA musela dostat letadla bezpečně na zem. Letiště musela přijmout více velkých strojů, než odpovídalo běžnému provozu. RCMP a další bezpečnostní složky musely prověřovat situaci na palubách. Celní a imigrační instituce řešily desetitisíce lidí, kteří původně neměli do Kanady vůbec vstoupit. A místní komunity musely najednou zajistit nocleh, potraviny, dopravu, léky a komunikaci s rodinami. Yellow Ribbon je proto zároveň příběhem státního rozhodnutí a civilní schopnosti absorbovat jeho lidské důsledky.

Kanada je zároveň důkazem, proč nelze NATO zaměňovat s NORAD. NORAD je binacionální obranné velitelství Spojených států a Kanady, určené k obraně severoamerického vzdušného prostoru. NATO je mnohostranná politicko-vojenská aliance. Kanadská vojenská spolupráce v protivzdušné obraně tedy existovala přímo uvnitř NORAD bez ohledu na to, že NATO teprve 12. září přijalo své podmíněné rozhodnutí o článku 5.

Jižně od Spojených států je pramenná situace horší. V případě Mexika lze z veřejných institucionálních materiálů bezpečně doložit politické odsouzení útoků a pozdější zapojení do hemisférické a bilaterální bezpečnostní spolupráce. Pro přesný minutovník mexických letišť, ozbrojených složek, zpravodajských služeb a hraničních opatření přímo 11. září však veřejně dostupné primární dokumenty použité v této rešerši nestačí. To je archivní mezera. Není proto bezpečné tvrdit například přesnou hodinu „uzavření hranice“ nebo konkrétní vojenský rozkaz bez odpovídajícího dobového záznamu.

Mnohem lépe je doložena reakce Organizace amerických států. Shodou okolností se ministři zahraničí a diplomaté řady států západní hemisféry 11. září nacházeli v Limě. Zvláštní zasedání Valného shromáždění OAS ještě 11. září útoky odsoudilo a vyjádřilo solidaritu se Spojenými státy. To byla bezprostřední politická reakce. Formálnější právní kroky přišly později: 19. září byl aktivován konzultační mechanismus a 21. září přijali ministři zahraničí rozhodnutí v rámci Meziamerické smlouvy o vzájemné pomoci.

Ani OAS tedy nelze popsat větou, že 11. září „aktivovala hemisférickou kolektivní obranu“. Jedenáctého vznikla politická solidarita a společné odsouzení. Právní a bezpečnostní formalizace následovala v dalších dnech. Je to stejný časový rozdíl, jaký je třeba zachovat u NATO.

Také Organizace spojených národů reagovala velmi rychle, ale nikoli ještě 11. září formálním rozhodnutím Rady bezpečnosti. Rezoluce 1368 byla jednomyslně přijata 12. září 2001. Odsoudila útoky, vyzvala státy ke spolupráci při postavení pachatelů před spravedlnost a připomněla právo na individuální a kolektivní sebeobranu. Pozdější právní architektura boje proti terorismu se dále rozšířila, ale nemá být zpětně vkládána do prvních hodin útoku.

Oddíl č. 6

NATO, Evropská unie a Británie

NATO 11. září neřídilo ani jednu americkou stíhačku. Neřídilo FAA, NEADS ani NORAD. Tato věta je základní pojistkou proti velmi častému směšování institucí. Severoatlantická aliance je politicko-vojenské spojenectví členských států. NORAD je naopak konkrétní americko-kanadská obranná struktura pro severoamerický vzdušný prostor. Vojenská reakce nad New Yorkem a Washingtonem proto 11. září probíhala v amerických a binacionálních severoamerických řetězcích, nikoli na rozkaz bruselského velitelství NATO.

Severoatlantická rada se sešla večer 11. září a útoky odsoudila. Šlo o okamžité politické vyjádření solidarity. Až 12. září se velvyslanci dohodli, že pokud bude prokázáno, že útok byl řízen ze zahraničí proti Spojeným státům, bude považován za případ podléhající článku 5 Washingtonské smlouvy. To bylo podmíněné rozhodnutí.

Formální podmínka byla splněna 2. října 2001, kdy Spojené státy předložily spojencům informace a NATO oznámilo, že útok byl řízen ze zahraničí sítí al-Káida. Teprve tím byla aplikace článku 5 potvrzena. Dne 4. října pak spojenci přijali osm konkrétních podpůrných opatření, od zpravodajské spolupráce a ochrany amerických zařízení přes přístup na letiště a do přístavů až po nasazení aliančních prostředků. Operace Eagle Assist s aliančními letouny včasné výstrahy začala 9. října, nikoli 11. září.

Výrok „NATO aktivovalo článek 5 11. září“ je proto fakticky chybný. 11. září: solidarita. 12. září: podmíněné politické rozhodnutí. 2. října: potvrzení splnění podmínky. 4. října: konkrétní podpůrná opatření. Tato posloupnost je důležitá právě proto, že ukazuje rozdíl mezi politickou reakcí, právním rámcem a skutečným vojenským nasazením.

Evropská unie měla ještě jinou strukturu. V roce 2001 nebyla federálním krizovým státem s jednotnou policií, armádou, tajnou službou a řízením letového provozu. Bezprostřední ochranu londýnského, pařížského, frankfurtského nebo pražského letiště řešily národní instituce. Totéž platilo pro ochranu amerických ambasád, aktivaci zpravodajských služeb a případnou vojenskou pohotovost. Evropské orgány mohly koordinovat politickou, policejní a právní reakci, nemohly 11. září vydávat jednotné taktické rozkazy všem členským státům.

Evropské politické instituce útoky bezprostředně odsoudily. 12. září se mimořádně zabývala situací Rada pro obecné záležitosti a zahraniční vztahy a zdůraznila solidaritu se Spojenými státy a potřebu využít evropské nástroje zahraniční, policejní a justiční spolupráce. 14. září se v Evropě připomínaly oběti jako součást společné veřejné reakce. Následovala mimořádná jednání ministrů vnitra a spravedlnosti a 21. září mimořádné zasedání Evropské rady, které položilo širší politický rámec evropské protiteroristické reakce. Řada právních opatření, sankčních režimů a policejních mechanismů však vznikla až později.

Jinými slovy, Evropská unie 11. září nereagovala jako evropský NORAD. Její síla byla v politické koordinaci, následném právním sbližování a spolupráci členských států. Bezprostřední fyzickou bezpečnost zajišťovaly jednotlivé národní vlády, policie, armády, letiště a zpravodajské služby.

Británie patřila mezi státy, které přešly k viditelným bezpečnostním opatřením už 11. září. Premiér Tony Blair později při mimořádném zasedání Dolní sněmovny uvedl, že vláda zvýšila bezpečnost na všech letištích, dovolovala odlety pouze tam, kde byly splněny příslušné bezpečnostní podmínky, a dočasně přesměrovala letecký provoz tak, aby letadla nelétala nad centrálním Londýnem. To jsou konkrétní operační kroky odlišné od pouhého politického projevu solidarity.

Britský krizový systém využíval mechanismus COBRA – meziresortní krizové jednání vlády. Ve veřejných primárních zdrojích použitých pro tuto rekonstrukci se však nepodařilo získat natolik přesný dobový operační log, aby bylo bezpečné přiřadit prvnímu zasedání COBRA konkrétní minutu a současně rekonstruovat, kdo byl ve které chvíli přítomen. Přesná minuta prvního zasedání je proto v tomto textu ponechána jako archivní mezera, nikoli doplněna z pozdějších novinových vzpomínek. Veřejný parlamentní záznam spolehlivě dokládá výsledná bezpečnostní opatření a vládní reakci.

Královna Alžběta II. byla hlavou státu, nikoli operační velitelkou letišť, policie nebo zpravodajských služeb. V krizové reakci je proto třeba oddělit její ústavní a symbolickou roli od rozhodování premiéra, kabinetu, ministerstev, policie, RAF a civilního řízení letového provozu. Parlament byl kvůli útokům mimořádně svolán na 14. září, kdy Blair předložil vládní pohled na události a bezpečnostní reakci. Ani tento parlamentní den tedy nesmí být zpětně vydáván za rozhodnutí z 11. září.

Britské tajné služby MI5, SIS/MI6 a GCHQ nepochybně patřily k institucím, které musely útok analyzovat a navázat spolupráci s americkými partnery, ale veřejné dobové prameny neposkytují úplný operační minutovník jejich činnosti. Totéž platí pro část vojenských a zpravodajských rozhodnutí. U tajných služeb je absence veřejného záznamu zvlášť důležitá: nelze ji převést ani na tvrzení, že nic nedělaly, ani na smyšlený popis konkrétní tajné operace.

Oddíl č. 7

Česká republika a svět mimo Spojené státy

Česká reakce má proti americké nebo kanadské rekonstrukci zásadní pramenné omezení. Ve veřejně dostupných archivech lze doložit politická prohlášení a některá pozdější bezpečnostní rozhodnutí. Nelze z nich však zatím sestavit srovnatelný minutovník, v němž by bylo možné po jednotlivých hodinách bezpečně sledovat premiéra Miloše Zemana, vicepremiéra Vladimíra Špidlu, ministra vnitra Stanislava Grosse, ministra zahraničí Jana Kavana, Policii České republiky, BIS, ÚZSI, vojenské zpravodajství, armádu, Řízení letového provozu a letiště Praha. U české institucionální reakce proto existuje skutečná archivní mezera.

Jedna kotva je pevná. Archiv Knihovny Václava Havla eviduje 11. září 2001 na Pražském hradě „Prohlášení k teroristickému útoku na Spojené státy“. Lze tedy bezpečně říci, že prezident Václav Havel reagoval veřejným prohlášením už v den útoku. Samotný archivní seznam však neposkytuje dostatečný podklad pro přisouzení přesné hodiny konkrétním bezpečnostním rozhodnutím vlády nebo zpravodajských služeb.

Ministerstvo zahraničních věcí má ve svém archivu prohlášení k teroristickému činu proti Spojeným státům a jejich lidu z 12. září 2001. To je další pevná dokumentární stopa, ale už z následujícího dne. Dobové zpravodajství dále zachycuje mimořádné jednání vlády a rozhodnutí o dni smutku, avšak tam, kde není dostupný původní vládní zápis, musí být takový údaj označen jako dobový mediální záznam, nikoli jako náhrada za operační log.

Pozdější zápis Bezpečnostní rady státu z 30. října 2001 potvrzuje, že opatření přijatá v reakci na útoky vznikala na několika úrovních – ve vládě, předsednictvu vlády, Bezpečnostní radě státu i jednotlivých správních úřadech – a že český systém zároveň odhalil koordinační problémy. Tento dokument je důležitý jako pozdější oficiální reflexe, nikoli jako minutový záznam 11. září.

Stejnou opatrnost vyžaduje ochrana Rádia Svobodná Evropa v Praze. Zvýšená ochrana budovy se stala velmi viditelným symbolem české bezpečnostní reakce a na konci září už zahrnovala policisty, vojáky a těžší technická opatření. Dostupné dobové záznamy však nedovolují jednoduše přenést tuto pozdější viditelnou podobu zpět do večera 11. září. Tvrzení, že všechna známá opatření kolem Svobodné Evropy byla nasazena okamžitě 11. září, by proto bylo nepodložené.

Česká republika byla v roce 2001 členem NATO, a její politická reakce se proto v dalších hodinách a dnech odehrávala také uvnitř aliančního rámce. Z toho však nelze bez dalšího odvodit konkrétní národní rozkaz nebo přesný čas změny vojenské pohotovosti. NATO své rozhodnutí z 12. září přijímalo kolektivně; konkrétní český operační minutovník musí být doložen českými prameny, nikoli zpětně „odvozen“ z aliančního dokumentu.

Podobný problém se objevuje u velké části světa. Veřejná odsouzení útoků vznikala během několika hodin, ale politické prohlášení hlavy vlády není důkazem konkrétního rozkazu policii, armádě či letišti. Bílý dům například v odpoledním dobovém brífinku uváděl, že prezident Bush během dne dostával zprávy a podporu od představitelů Británie, Francie, Německa, Ruska a dalších zemí. To spolehlivě dokládá rychlou mezinárodní politickou solidaritu; samo o sobě to nedokládá, jakou pohotovost konkrétní letiště nebo tajná služba v každé z těchto zemí vyhlásily.

Reprezentativní světový obraz je proto přesnější než falešný seznam „všech států“. Západoevropské země zvyšovaly ochranu letišť a amerických objektů podle vlastních pravomocí. Rusko reagovalo politicky a navázalo komunikaci s Washingtonem. Státy v Asii, na Blízkém východě, v Africe, Latinské Americe a Tichomoří řešily vlastní občany, letiště a možné bezpečnostní dopady. Rozsah veřejně přístupných operačních pramenů je však mezi zeměmi velmi nerovný; tam, kde existuje pouze dobové zpravodajství, nesmí být mediální souhrn převáděn na tajný státní rozkaz.

Globální dopad byl nejviditelnější v letectví. Americké uzavření vzdušného prostoru nutilo transatlantické stroje k návratu, odklonům a nouzovým změnám plánů. Kanada přijímala desítky tisíc cestujících. Británie omezovala pohyb nad centrálním Londýnem. Aerolinie po celém světě rušily nebo měnily lety a letiště musela řešit lidi, kteří se ocitli v jiné zemi či na jiném kontinentu, než kam měli namířeno. Mezinárodní organizace civilního letectví později označila 11. září za zásadní zlom v chápání bezpečnosti civilního letectví a její členské státy přijímaly nové kroky v následujících týdnech a měsících. Tyto reformy však nebyly rozhodnutím učiněným v prvních hodinách útoků.

K této dopravní krizi patřila také konzulární práce. Cizí vlády potřebovaly zjistit, kteří jejich občané se nacházejí v New Yorku, Washingtonu, zasažených letadlech nebo mezi tisíci cestujících odkloněných jinam. Přesná čísla této činnosti nejsou mezi státy srovnatelná a jednotný globální primární soupis pro 11. září v použitých pramenech neexistuje. Je však důležité ji zahrnout do samotné definice státní reakce: krizový stát nejen chrání území, ale také vyhledává vlastní občany, komunikuje s rodinami a řeší přeshraniční pohyb lidí.

Ekonomická reakce rovněž přesahovala Spojené státy. Přerušení amerických trhů, problémy s dopravou a nejistota okamžitě ovlivnily finanční instituce, pojišťovny a letecké společnosti v dalších zemích. Nešlo jen o burzovní propad. Státní a centrální bankovní instituce potřebovaly zachovat fungování plateb, mezibankovního trhu a přístupu k dolarové likviditě. I zde je časově důležité oddělit bezprostřední krizové kroky od pozdější hospodářské politiky.

Oddíl č. 8

Co ukázal první den

Do půlnoci 11. září už byl americký stát zásadně jinak postavený než při východu slunce, ale ještě nebyla rozhodnuta celá politika následujících let. Civilní letecký provoz byl uzemněn. Nad Washingtonem a dalšími oblastmi vznikala vojenská ochrana. Prezident se vrátil do hlavního města a veřejně promluvil. Viceprezident a další ústavní představitelé prošli režimem kontinuity vlády. FBI rozběhla největší vyšetřování své historie. Federální záchranné zdroje směřovaly k místům katastrofy. Kanada přijímala odkloněná letadla. NATO vyjádřilo solidaritu. OAS už v Limě útok odsoudila. Evropské a další vlády přijímaly vlastní bezpečnostní opatření.

Nebylo však přijato formální americké vyhlášení války. Nebyla dopoledne rozhodnuta pozemní invaze do Afghánistánu. NATO ještě neprovedlo právně-politický krok z 12. září a už vůbec ne potvrzení z 2. října. Rada bezpečnosti OSN ještě nepřijala rezoluci 1368. Evropská unie ještě neměla zářijový soubor následných justičních a bezpečnostních opatření. Britský Parlament zasedl mimořádně až 14. září. Velká část legislativy, institucionálních reforem a dlouhodobé „války proti terorismu“ teprve vznikala.

To je podstatné i pro hodnocení prezidenta Bushe. Jeho let z Floridy přes Louisianu a Nebrasku neukazuje ani jednoduché „selhání vůdce, který prchal“, ani dokonalý předem připravený plán kontinuity. Ukazuje střet politické potřeby být v hlavním městě se základní ochranářskou logikou Secret Service: dokud nebylo jasné, kolik útoků ještě přijde a zda je Washington bezpečný, bylo riskantní dopravovat prezidenta na předvídatelné místo. Barksdale současně ukázala improvizaci – prezident sice přistál na bezpečné vojenské základně, ale ta nebyla v té chvíli připravena jako dokonale vybavené náhradní prezidentské pracoviště. Offutt už poskytoval vhodnější zabezpečené spojení.

FAA představuje opačný druh poučení. Instituce nedokázala dostat úplný a správný obraz čtyř únosů dost rychle k vojenské obraně. Přesto její provozní složky udělaly něco, co předtím v takovém rozsahu neprovedly: zastavily nové odlety, nařídily tisícům strojů přistát a během několika hodin vyčistily civilní vzdušný prostor bez další letecké katastrofy způsobené samotným uzemňováním. Krizová reakce proto nebyla buď „selhání“, nebo „úspěch“. V jedné instituci mohou být obě hodnocení pravdivá pro různé části stejného dne.

NORAD ukázal jinou hranici systému. Jeho stíhačky, radary a posádky nebyly samy o sobě nefunkční. Problémem bylo, že obranný řetězec získával informace příliš pozdě, někdy chybně a podle postupů určených pro jiný typ únosu. U letu 175, 77 a 93 neměl NEADS včas přesný operační obraz. Mylné hlášení, že American 11 ještě letí na Washington, dokonce na část reakce přeneslo energii směrem k letadlu, které už neexistovalo. Technologie a lidé tak pracovali uvnitř špatně nastaveného informačního modelu hrozby.

Kanadská Operace Yellow Ribbon naproti tomu ukázala, co může stát dělat dobře, když je problém sice obrovský, ale jasně definovaný: přijmout letadla, která nemohou do cíle, rozdělit je mezi letiště, vytvořit bezpečnostní rámec a potom přenést velkou část lidské logistiky na regiony, města a dobrovolníky. Neznamená to, že Kanada měla dokonalý společný obraz všeho, co se dělo ve Spojených státech. Pro svůj konkrétní úkol však dokázala vytvořit funkční rozhodovací řetězec.

Británie představovala stát, který ještě týž den kombinoval politické odsouzení s konkrétními domácími bezpečnostními opatřeními v letectví. Česká republika reagovala politicky rovněž 11. září, ale veřejně přístupný archiv nedovoluje poctivě vytvořit stejně podrobný hodinový obraz činnosti její vlády, policie, armády a zpravodajských služeb. Rozdíl mezi britskou a českou kapitolou proto není důkazem rozdílné intenzity skutečné práce. Je také rozdílem v tom, co dnes dokážeme z veřejných pramenů rekonstruovat.

NATO ukazuje ještě jiný čas. Jeho úkolem nebylo během minut sestřelovat civilní letadla nad Washingtonem. Aliance potřebovala vytvořit kolektivní politický a právní rámec. Proto byla nejprve solidarita, potom podmíněné rozhodnutí, potom důkazní závěr o zahraničním útoku a teprve potom konkrétní alianční opatření. Hodnotit NATO podle toho, zda reagovalo na American 77 ve vzduchu, by znamenalo hodnotit instituci podle pravomoci, kterou neměla.

Totéž platí o Kongresu. Jeho relevantním úkolem 11. září bylo přežít možný útok, zachovat kontinuitu zákonodárné moci a následně vykonat své ústavní pravomoci. Neměl vstupovat do rádiového spojení s piloty NORAD nebo řídit letištní dispečery. Večer se část zákonodárců symbolicky vrátila ke Kapitolu; právní mandáty a rozpočtová rozhodnutí přišly až poté.

Přehlíženou část reakce tvořila infrastruktura mimo klasickou bezpečnost. Přístavy a lodní doprava umožnily masovou evakuaci Manhattanu. Centrální banka podporovala finanční systém. SEC vytvářela podmínky pro pozdější znovuotevření trhů. Archivy musely zachovat radarová a komunikační data. Diplomaté a konzuláty řešili vlastní občany. Letiště a místní komunity v Kanadě se staraly o desetitisíce lidí bez plánovaného ubytování. Krizová schopnost státu se tedy nepozná jen podle ozbrojených jednotek. Pozná se také podle toho, zda funguje komunikace, peníze, doprava, evidence, zdravotnictví a veřejná správa v okamžiku, kdy se běžné předpoklady zhroutí.

Po pětadvaceti letech víme nesrovnatelně více než lidé, kteří seděli 11. září u radarů, telefonů, televizí a krizových stolů. Dokážeme vedle sebe položit čtyři trasy. Víme, že údaj o American 11 mířícím na Washington byl chybný. Víme, že let 93 v 10:03:11 EDT už nemohl být cílem později předaného rozkazu. Víme, že druhý náraz znamenal koordinovaný útok. Oni nic z toho neměli jako hotovou kapitolu dějin.

Zároveň stále nevíme všechno. Přesný čas některých prezidentských hovorů a cesta prvního povolení k použití smrtící síly zůstávají kvůli neúplným záznamům sporné. Český operační minutovník není z veřejných archivů rekonstruovatelný s americkou přesností. U Mexika zůstává podobná mezera. Ne všechny zpravodajské a bezpečnostní dokumenty byly veřejné tehdy ani dnes. A u řady lidských rozhodnutí máme pozdější vzpomínku, nikoli záznam vytvořený v dané minutě.

Nepoctivé by proto bylo tvrdit, že stát 11. září jednoduše „selhal“. Stejně nepoctivé by bylo říci, že systém fungoval tak dobře, jak mohl. FAA dokázala dostat tisíce letadel bezpečně na zem a zároveň nedokázala včas propojit všechny informace s vojenskou obranou. NORAD vyslal stíhačky, ale proti třem ze čtyř unesených letadel nedostal včas použitelnou předběžnou výstrahu. Secret Service chránila kontinuitu prezidentské moci, ale výsledkem byla improvizovaná cesta prezidenta přes dvě vojenské základny. Kanada zvládla přijmout desítky tisíc neplánovaných cestujících. NATO reagovalo rychle politicky, nikoli okamžitým bojovým velením.

Právě v tom byl 11. září bezprecedentním testem institucí. Nezkoušel jednu organizaci jedním problémem. Současně zkoušel řízení letového provozu, protivzdušnou obranu, ochranu prezidenta, kontinuitu Kongresu, místní záchranné systémy, federální vyšetřování, hranice, letiště, přístavy, finanční infrastrukturu, diplomacii a schopnost spojenců proměnit solidaritu v konkrétní rozhodnutí. Výsledek nebyl jednotný. Někde rozhodovaly minuty. Jinde dny. A právě rozdíl mezi nimi je pro pochopení státní reakce důležitější než jednoduchý soud o tom, zda „stát obstál“.